Bedřich Jan František Vojcek, hodný člověk. Dobrák.

Za svou více jak stoletou historii sáhlo plzeňské Divadlo J. K. Tyla po Büchnerově hře Vojcek poprvé. Byl to od něj poněkud odvážný krok, vezmeme-li v potaz, že hra není dokončená, pořadí scén očíslováno a téma samo o sobě nepůsobí nikterak zábavně. Tento odvážný krok se však zároveň vyznačuje jistotou, kterou představuje inscenační tým. Stačí říci jen SKUTR a jména automaticky naskakují. Nejen Kukučka a Trpišovský, ale i Kopecký, Rybáková a Kaláb. Osvědčená hvězdná sestava, která zavání příslibem, že každé představení Vojcka bude všechno, jen ne obyčejné.

Nicméně tentokrát to nebylo režisérské duo, co mě táhlo do Plzně, ale představitel hlavní role. Pavla Neškudlu jsem poprvé zaregistrovala v inscenaci Kýč je mrtev, kde mě okamžitě zaujal. Mé přání – vidět ho v serióznější roli – se mi ve Vojckovi splnilo vrchovatě. Ostatně mé přání vidět ho se možná splnilo víc, než bych chtěla – Vojcek totiž přichází před diváka s obnaženou duší i tělem. Brzy se však obléká…

…a přichází Marie. Protiklad je do očí bijící. Vojcek v roztrhaném svetru po kolena a madame v kožichu. Daruje jí boty, baletní špičky, v nichž Marie může mít nos ještě výš, než už má. Po špičkách se prochází kolem a nohy propíná, jen aby každý viděl její krásné nové boty. Zvlášť tambor. Ten tím pádem ví, že boty už má a utáhne ji na náušnice. A taky na to, že je „Chlapisko jak hora, s vlasy jako lev. Každá, každá mi tě bude závidět.“ Marie zkrátka žije ve svém sobeckém světě, nechme ji tedy tam.

Vojckův svět je úplně jiný. Aby pronikl do Mariiny bubliny, pracuje nejen jako osobní sluha vojenského kapitána, ale podrobuje se i prazvláštním pokusům výstředního doktora, který jako by vypadl z Poeovy povídky Podivný experiment. Vlastně ve chvíli, kdy stojí Vojcek ve vaně, doktor ho natírá bílou barvou a obklopuje je scéna tvořená stěnou z kachlů, po kterých cosi stéká: zdá se, jako by to z hororu vypadlo celé. Když se oba zmínění pánové spřáhnou ještě s profesorem, stává se z nich v tu chvíli trio zlomyslných ježibab, kterým největší radost činí ponižovat a šikanovat Vojcka. Ten si to nejen nechá líbit, ale dokonce se svými výkřiky, jaký je chudák, k ponižování své osoby sám přidává. Není proto divu, že o Mariině nevěře se Vojcek dozví od těchto tří povyšujících se sviní, které se následně baví pozorováním dalšího děje.

Vojcek se od nich snaží utéct, avšak jeho obíhání jeviště působí tristně. Běhá stále v kruhu, v kruhu, z něhož není úniku. Jako křeček v kole. Pokusný křeček, krmený hrachem. Kolik člověčenství ve Vojckovi zůstalo? Nakolik jej jeho nuzáctví a neuctivý přístup okolí proměnil ve zvíře? V malé vystrašené zvířátko, podléhající těm nejzákladnějším pudům jako je strach. A co láska k Marii? Jde ke konci hry o onen vyšší cit, za který lásku tak rádi považujeme, nebo je zredukována na obyčejný chtíč? Co ho dohnalo k vraždě? Láska, žárlivost, společnost, Vojckova malomyslnost, nebo něco jiného? Nevíme. Ale trio pletichářů si spokojeně mne ruce a libuje si, že takhle krásnou vraždu už dlouho neviděli.

Hra působí temně a depresivně. SKUTR tentokrát hru neodlehčil vtipem, jak tomu u jejich inscenací bývá zvykem, ale drásal diváka od začátku do konce. Pochmurný dojem vyvolávaly také kostýmy, jejichž barevné spektrum obsahovalo jen šedou a bílou. Studené a smutné barvy. Neradostná a truchlivá inscenace. Otázka je, zda je to špatně.