Vzkříšení: nihilismus, smrt, alkoholismus a jiné radosti

Vzkříšení – Dramatizace povídek neznámého autora. Stačila by vám tato informace sama o sobě, aby vás přesvědčila k návštěvě divadla? Ne? A co když je zapsána pod hlavičkou Dejvického divadla? To už za zvážení stojí, že? Ostatně Daniel Doubt, uvedený coby autor hry, je fiktivním dramatikem, jehož Dejvické divadlo (všimněte si shodných iniciál DD) využívá jako kolektivní pseudonym ke svým hrám. Takto vznikla Černá díra, Zásek nebo právě Vzkříšení.

Soubor Dejvického divadla patří mezi jeden z nejlepších a nejsehranějších divadelních kolektivů v České republice. Návštěva některého z jejich představení se tak rovná sázce na jistotu. Ačkoli jsem si nebyla jistá, co si představit pod názvem Vzkříšení a co od „dramatizace povídek neznámého autora“ očekávat, tušila jsem, že půjde o dobře strávený večer. Inscenace se pak jednoznačně ukázala být šálkem mého čaje.

Hra se odehrává v knižním nakladatelství nebo soukromé psychiatrické ordinaci. Scéna je uzpůsobena obojímu, tvoří ji stěny plné knih. Takto zařízená místnost se čeká od nakladatelství i psychiatra. Hlavními postavami jsou všichni, osudy všech se nějakým způsobem navzájem protknou a jejich příběhy jsou pro utváření děje stejně zásadní. Nejvýrazněji působí milostný trojúhelník největšího současného spisovatele (Ivan Trojan), který miluje mladou Annie (Martha Issová). Ta jeho lásku nicméně neopětuje a miluje svého nadřízeného. Ten, kromě toho, že je naprostý idiot, je však asexuální. Respektive miluje literaturu a jiným citům nerozumí. A už vůbec na ně nebere ohledy, takže Annie od něj schytá mnoho výčitek, že největší spisovatel kvůli nešťastné lásce k ní už vůbec nepíše. A Annie, z lásky k tomu pitomci, spisovatele přiměje, aby knihu psát začal a poslouží mu jako papír.

Nejdychtivěji jsem sledovala osud alkoholického neurotika a autora dětských knížek o veverkách (tento fakt mu na náladě mnoho nepřidává). Pokud se řadíte mezi cyniky, nemůžete si jeho postavu nezamilovat. V roli tohoto zkrachovalého spisovatele, sršícího však urážkami a životními moudry, alternují Matěj Hádek a Vladimír Polívka. Jeho život je sledem tak neuvěřitelných událostí, že když si nechal od kamaráda matematika vypočítat jejich pravděpodobnost, zjistil, že je větší pravděpodobnost existence Boha než jeho života.

I ostatní postavy – psychiatr se svou ženou a vrátný se svou sousedkou – žijí v iluzivních bublinách, které však brzy prasknou. A rozhodně na nikoho z nich (konečně taky jednou) nečeká šťastný konec. Jen pravda, neštěstí, zklamání a smrt… Jak jsem již zmínila, síla dejvického souboru spočívá v jejich souhře a v této inscenaci tomu nebylo jinak. Hra je postavená na charakterech jednotlivých postav a jejich vzájemné interakci. Jde vlastně o konverzační komedii, v níž si herci vystačí sami se sebou. I přes důkladně postavenou scénografii není hercům třeba mnoho rekvizit a i scénická hudba je omezena na minimum. Veškeré umění obstarají dialogy.

I když druhá půle je vážnější než první, inscenace si stále drží nasazenou laťku a dál pokračuje v cynických výlevech a vršení nepravděpodobných situací, jež vygradují v již prozrazený nešťastný konec. Dejvické divadlo a tato hra mají tak naše plné doporučení.