Život s krajtou: Když má inscenace všechny předpoklady pro to být skvělá, a není

Než samotná novela Život s krajtou je zajímavější život spisovatele Romaina Garyho. Francouz rusko-litevského a židovského původu se narodil na počátku 20. století a zemřel roku 1980. Je jediným spisovatelem, který dvakrát získal Goncourtovu cenu, ačkoli to pravidla nedovolují. Psal totiž pod několika pseudonymy, jedním z nich byl i Émile Ajar. Právě ten získal druhou cenu, aniž by porota znala jeho totožnost. Získal ji za román Život před sebou z roku 1975, novela Život s krajtou vyšla o rok dříve.

Život s krajtou je vyprávění o životě malého člověka – úředníka statistického úřadu – ve velkém městě. Paříž je pro Cousina příliš velká a ačkoli o lidi v této metropoli není nouze, cítí se sám. Společnost mu dělá pouze krajta Mazel, studenokrevný živočich, od kterého se velké vřelosti také nedočká. Lásku Cousin kromě Mazla hledá i u prostitutek, vadí mu však obřadní hygiena před samotným aktem, která jaksi narušuje intimní atmosféru a dělá z celé činnosti pouhý obchod. Může tak jedině doufat v lásku slečny Dreyfusové, kolegyně z úřadu, jenže se ukáže, že ani ta jeho city nehodlá opětovat.

Novela je ukázkou smutného osudu člověka, který je svým způsobem samotář a podivín a který přesto touží po lidském kontaktu, po teple dalšího těla. Jak při představení zazní, spát sám v posteli pro jednoho je smutné, ale spát sám v posteli pro dva, to už je zoufalost. Hořkost a smutek je však zaobalen do klaunských výstupů a obestřen košilatými dvojsmysly o tom, že Cousinův Mazel se nečekaně vztyčil, když ho chtěl ukázat uklízečce, čímž se vyděsila a běžela jej udat na policii s výkřiky „pán exhibicionista“, protože jako ilegální imigrantka neuměla pořádně francouzsky. Vtipnější chvíle však rychle střídají úvahy o sebevraždě. Také popis vykřičených domů a místních praktik v divákovi zanechává smíšené pocity.

Mísení vtipů a hořkosti by normálně z představení vytvořilo tragikomedii, zde je však tolik pocitů, nálad a nápadů, že vznikl pouze shluk, zamotané klubko, z něhož nelze vytáhnout žádnou nit. V utřídění mnoho nepomohla ani hudba, která se nedržela zahraných pocitů a spíše šla proti nim. Za „hudební nástroje“ sloužily Pavlu Fajtovi a Jakubu Prachařovi běžné věci jako razítka, hrnek, psací stroj, propiska a další. Ač uznávám, že zahrát na toto jakoukoli melodii a navíc na živo vyžaduje zručnost, působila na mě hudba spíš rušivě. Částečně to bylo i tím, že zvuk byl na můj vkus zbytečně hlasitý a místy šlo i o kakofonii zvuků, která celkový zmatek na jevišti jen umocňovala.

Režijní debut Davida Prachaře, který zároveň hrál i onoho nešťastného statistika, má tak silný pouze závěr. Cousin se vrací domů a vlastní bezvýznamnost a nicotnost deklaruje slovy: „Když jsem se vracel metrem, lístek mě nevyhodil, nechal si mě. Asi věděl, že prožívám těžké chvíle.“ Po návratu do bytu, v němž už je Cousin sám, protože krajtu dal do ZOO, spáchá sebevraždu. To však není vyjeveno explicitně, na konci jen vidíme Davida Prachaře, kterak se svléká z obleku, natahuje hadí kůži a ulehá ke spánku. Okamžitě mi to připomene Drábkovy Akvabely a postavu Filipa, která se změní ve vydru. Právě tato proměna alegoricky znázorňuje smrt. Jinak však bohužel, i přes bezchybný herecký výkon Davida Prachaře, jsem si z hry neodnesla nic.