Proti ženským vrtochům je každý muž krátký, ani nemusí být Idiot

Dostojevského romány jsou považovány za těžko čitelné a též těžko stravitelné. Nevadila by ani tolik jejich monumentálnost, jako spíše rozvleklost, s níž autor popisuje každé pohnutí mysli. Tím se však nenechali odradit v Divadle Rokoko, které nyní uvedlo inscenaci Idiot v režii Pavla Kheka a s Alešem Bílíkem v hlavní roli.

Kníže Myškin se vrací z léčení ve Švýcarsku a ihned po příjezdu do Ruska se zaplétá do dramatu, v němž zásadní roli hraje ruka Nastasji Filipovny. Ta má za 75 000 rublů připadnout Gavrilu Ardalionoviči. Za takovou sumu už je ochoten se s Nastasjou oženit, ačkoli se mu tato nespoutaná a lehká žena hnusí. Naštěstí pro něj přichází Rogožin a přeplácí nabídku svými sto tisíci. Ani s ním Nastasja Filipovna dlouho nevydrží a upře svou pozornost právě k Myškinovi.

„Dnes jsem poprvé viděla člověka,“ uznala Nastasja Filipovna Myškinovu mravní výši jako první. Podobně jako Máří Magdalena následovala Krista. A tato paralela není scestná, Dostojevský si prý románem Idiot snaží odpovědět na otázku, co by se stalo, kdyby se Ježíš Kristus vrátil na tento svět? Zřejmě jako již jednou by byl zostouzen, zesměšňován za své názory a zavrhován všemi. Podobně tak i Myškinovi se všichni posmívají, a tím více, čím více projevuje svou dobrosrdečnost a snahu spasit Nastasju Filipovnu i všechny ostatní.

Idiot Pavla Kheka v Divadle Rokoko je opětovným důkazem toho, že klasika, která se nedá číst, se dá zhlédnout na divadle. Zkrácení citových výlevů jednotlivých postav a opuštění od násilné snahy o modernizaci inscenaci prospěly. Scéna působila čistě, s důrazem na detaily, jako byly stůl s koňskými nohami, křišťálové lustry či lampička ze sklíček. Tyrkysově natřené židle kontrastovaly s tmavými kulisami. Perfektní byla i práce se světly, kdy postavy měly možnost se vynořit z přítmí v zadní části jeviště, ale také se do něj pomalu ponořit.

Kostýmy Agnieszky Páté Oldak byly potěchou pro oko a také vytvářely kontrasty pro zdůraznění postav a jejich charakterů. Zatímco Myškin a sestry Jepančinovy jsou oblečeni ve světlých barvách značících jejich prozatímní nezkaženost, nevinnost a čistotu, ostatní se objevují v oděvech tmavých barev symbolizujících povrchnost, hamižnost, bezohlednost a sobectví. Nastasja Filipovna ve splývavých černých šatech působila jako královna vampů, a tvořila tak přísný protiklad právě k sestrám Jepančinovým (jejichž živůtky nicméně také později zčernaly).

Snad nejdůležitější součástí, díky které tato inscenace funguje, jsou sami herci. Aleši Bílíkovi se podařilo stvořit hodného prosťáčka, ale nikoli slabomyslného, jak by název hry mohl dávat tušit, nýbrž dobrosrdečně naivního. Nevěřícího, že v lidech není ani špetka dobra. A stejně jako Kristus je pro jednu ovečku ochoten opustit stádo. Jenže na vrtochy ženy je i svatý muž Myškin krátký… V roli Nastasji Filipovny je výborná Nina Horáková, o níž se Myškin neustále zmiňuje jako o šílené. Ať už je to šílenství, nebo prostě jen neschopnost opustit hýřivý a prostopášný život, chladnost i cit, s nimiž přelétá mezi Myškinem a Rogožinem (Jiří Hána), předvádí Horáková na výbornou. A ničemu nevadí ani na premiéře nepovedená sabráž, možná právě naopak.

Přesně takto to na večírcích bývá – snaha se vytáhnout končí zmarem, ale hlavně, že víno teče. Stejně tak všichni ostatní herci dodali svým postavám na zajímavosti a žádná z nich nepůsobila na scéně zbytečně – mezi nimi jmenujme ještě aspoň Viktora Dvořáka, jenž věrohodně ztvárnil slizkého a podlézavého Lebeděva.

Shrneme-li to, Idiot se v Rokoku povedl po všech stránkách – dramaturgicky, režisérsky, herecky i výtvarně.