Že neznáte lužickosrbskou legendu o Krabatovi? A co Čarodějův učeň? Už vám svítá? No ano, Krabat je Čarodějův učeň. Mladý sirotek, jehož rodiče zahynuli během třicetileté války, toulající se tak dlouho temným hvozdem, až se dostane do černého mlýna. Jaká to náhoda, jeden pomocník zde zrovna chybí. A dvanáctým do tuctu je právě Krabat, mlýn může zase mlít. Aby se v mlýně nenudil, učí jej Mistr i čarodějným kouskům. Krabatovi to ovšem není úplně po chuti, zvlášť poté, co se – klasicky – zamiluje.

Já jsem Krabat

Nejinak s dějem legendy nakládá divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten ve své inscenaci Já jsem Krabat. Zpočátku se zdá, že Krabatovi se v mlýně i docela líbí. Je Mistrem chválen pro svůj talent a poslušnost. Ale Krabatovo příliš dobré srdce odmítá stát se Mistrovým nástupcem a obětovat každý rok jednoho ze svých druhů. Není ostatně jasné, co se s ostatními učni stane, neboť postava Kmotříčka zde úplně chybí. Krabat tak musí přijít na to, jak ze spárů černého mlýna uniknout. Naštěstí se – klasicky – zamiluje a jeho vyvolená zachraňuje celou situaci. Pozná Krabata mezi dalšími jedenácti učni – havrany, do kterých je Mistr proměnil, a všichni si oddychnou. Zase to jednou dobře dopadlo.

Já jsem Krabat

Hereckému ztvárnění není mnoho co vytknout, zvlášť mile překvapila Claudia Eftimiadisová, která kromě Krabatova děvčete ztvárnila i ostatních jedenáct učňů. Představitelé Krabata (Bartoloměj Veselý) a Mistra (Václav Chalupa) za ní nezůstávali pozadu. Jenže nezprzněný děj a dobré herecké výkony ještě nemusí znamenat skvělé divadlo.

Já jsem Krabat

Tím, co na téhle inscenaci skutečně zaujalo, byla scénografie. Respektive light design, ale to je možná příliš nadnesený pojem. Scéna je tvořena pouze plátnem. A meotarem (moji spolužáci pamatují poznámky promítnuté na zdi a nečitelný rukopis naší učitelky na biologii, mladším generacím osvětlím, že jde o zpětný analogový projektor, který se dnes už jen tak nevidí). Jak lze vytvořit originální scénografii jen pomocí meotaru a několika fólií? Nu, i já se divila. Věřte ale, že to možné je. Pytle s moukou – malé sáčky na skle meotaru, velké černé pytle na plátně – které Krabat tak namáhavě tahá, se z meotaru odmrští snadno, stačí projet magnetem. Což se ukázalo jako slabý náznak toho, co dokážou herci s Koraktorem, čarodějnou knihou. Kouzlení s vodou či dělání velblouda z komára pomocí jednoduchých tríčků, které však, zvětšením na projektoru, dosáhly rozměrů, které diváka uváděly v úžas. Nápadité a osvěžující. Divák se rozhodně nenudí.

Já jsem Krabat

Celkově inscenace příjemně překvapila. Nápad celou scénu promítat na plátno pomocí analogového projektoru považuji za neotřelý a vydařený. I když mám ráda megalomanské výpravy, honosné kostýmy a stádo herců na jevišti, zároveň moje srdce pookřeje i vždy, když vidím, že i menší soubory mají čím obohatit českou divadelní scénu. Leckdy i více, než ty s megalomanskou výpravou, honosnými kostýmy a stádem herců…

 

Divadelní hra: Já jsem Krabat

Hrají: Václav Chalupa, Bartoloměj Veselý a Claudia Eftimiadisová
Hudba: Zdeněk Dočekal
Dramaturgie a režijní supervize: Petr Hašek
Výprava: Jitka Nejedlá
Režie: Jakub Maksymov
Autor fotografií: Pavel Veselý
Délka: 70 minut
www.vilastvanice.cz


PLUSY

Zajímavý nápad na scénografii.

MÍNUSY

Neshledány žádné mínusy.