Vinohrady zinscenovaly Preissovou klasicky… a dobře!

Pražské Divadlo na Vinohradech uvedlo v září minulého roku nejslavnější hru Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Příběh o lásce, zradě, zpytování svědomí a následném přiznání před rozzuřeným vesnickým davem. Režisér Martin Františák obsadil do 150 minut trvajícího představení Dagmar Havlovou jako Kostelničku a Terezu Terberovou coby její schovankyni Jenůfu. Obě herečky si vzájemně notují.

Jenůfa tajně čeká Števovo dítě a obává se, že její milý bude odveden na vojnu. Jejímu nervóznímu čekání přihlíží Števův nevlastní bratr Laca, který Jenůfu celý život miluje. Števa nakonec na vojnu odveden není a bujaré oslavy mohou začít. Ty však překazí Jenůfina nevlastní matka, Kostelnička, která Števovi zakáže kontakt s Jenůfou, dokud nebude alespoň rok bez alkoholu.

Laca popadne záchvat žárlivosti a řízne Jenůfu do obličeje, protože ví, že takhle už se Števovi líbit nebude. A má pravdu. Dítě se narodí a Kostelnička ukrývá jak dítě, tak Jenůfu, aby nebyl skandál na vesnici. Naděje, že by se Števa s Jenůfou oženil, zmizí a jediný, kdo se na Jenůfu chodí ptát, je Laca.

S vidinou toho, že dítě je příčinou jejich neštěstí, utopí Kostelnička nemluvně. Jenůfě pak namluví, že děťátko zemřelo, když ona spala. První část představení končí domluvením sňatku mezi Jenůfou a Lacou.

Druhá část je výrazně kratší a obsahuje celé vyvrcholení děje. Těsně před svatbou naleznou pod ledem dítě, ve kterém Jenůfa pozná svého malého Števušku. Rozzuřený dav ji chce potrestat za zabití dítěte, když vtom se ke všemu přizná Kostelnička a odchází s rychtářem k soudu. Ještě před tím jí ale Jenůfa vše odpustí. Hra končí v momentě, kdy od Jenůfy všichni odešli – až na Laca, který jí slibuje, že ji nikdy neopustí.

První část je zdlouhavá, jak lze poznat i z mého psaní, a místy nudná. Přesto hlavní představitelé zklamáním nejsou. Naopak, ústřední trojice Havlová/Terberová/Dastlík předvádí svůj herecký um v plném světle.

Dagmar Havlové Pressiová svědčí. Dokazuje to i její role Evy v Gazdině robě z 90. let. Za tu dokonce získala diváckou cenu. Ale zpět do současnosti. Role dominantních žen bývalé první dámě zkrátka sedí. Když potřebuje, jde z ní strach, ale vzápětí dokáže úpěnlivě prosit a divák jí tu náhlou proměnu věří. Její křik vyvolá husí kůži nejednomu člověku v hledišti.
Co je ale vadou, kterou nemůžu přehlédnout, je zvláštní mimika Dagmar Havlové. Leckteré grimasy jsou až křečovitě nucené, což je škoda, vzhledem k hereckým kvalitám, kterými paní Havlová disponuje.

Absolventce DAMU Tereze Terberové role Jenůfy také sedla. Od bujarých oslav, přes emočně vypjaté scény s Lacem, až po ztrátu dítěte a hledání útěchy u nevlastní matky. Terberová zvládá zahrát všechny emoce a troufám si říci, že o této mladé herečce ještě hodně uslyšíme.

Tomáš Dastlík jako Laca na mě zapůsobil ze všech mužských rolí nejvíc. Zvládl všechny Lacovy fáze – žárlivost, kdy zběsile vytrhává Jenůfiny květiny; strach a zvídavost – kdy jako jediný pravidelně chodí za Kostleničkou ptát se na Jenůfu; a jako poslední oddanost, kdy Jenůfu ujišťuje, že tu pro ni vždycky bude. A divák mu věří, protože Dastlík nevypouští prázdná slova, ale slova, kterým prostě nejde nevěřit.

Divadlo na Vinohradech disponuje ohromnými prostory, scéna Její pastorkyně si ale vystačí se dvěma bílými vysokými zdmi, ve kterých se odehrává 90 % děje. Výjimku tvoří část, v níž Kostelnička vystoupá po schodech a zabíjí Števušku. Jinak je děj vtěsnán mezi ony dvě stěny. Nevím, jestli to tak působilo jen na mě, ale stěny, na kterých jsou občas pověšeny dvě bílé židle, jen umocnily stísněnou atmosféru děje.

Kostýmy odpovídají době děje, zmínku si zaslouží především Jenůfiny svatební šaty a jejich květinová koruna.
Za vyzdvižení stojí rozhodně i hudba Nikose Engonidise. Ta dokonale dokresluje atmosféru děje.

Divadlo na Vinohradech přineslo klasickou verzi Její pastorkyně. Žádná moderna, jen klasika. A udělalo dobře. Hlavní představitelé svým rolím sluší, hudba je prostě geniální a na kostýmy je radost se dívat. Co je na druhé straně na škodu, je délka první pasáže a nevyužitý prostor pro kulisy. I tak ale Její pastorkyňa patří ke zdařilým počinům vinohradského divadla.