Linie krásy: Chmurný osud gaye, nebo legendární pád Thatcherové?

V plzeňském Divadle J. K. Tyla můžete zhlédnout představení inscenace Linie krásy, jež vychází ze stejnojmenného románu Allana Hollinghursta. Režie se ujala šéfka činohry divadla Natália Deáková, hlavní role gaye Nicka Guesta se ujal Ondřej Rychlý.

Allan Hollinghurst je současným britským spisovatelem a držitelem jedné z nejvýznamnějších literárních cen – The Man Booker Prize. Tu získal v roce 2004 právě za román Linie krásy. V roce 2011 byl na cenu nominován ještě jednou za svůj román Cizí dítě. Homosexualita autora není tajemstvím a promítá se i do hrdinů jeho románů. S Nickem Guestem jej spojují navíc i studia na Oxfordu a pozice zástupce šéfredaktora, z níž se Nick tolik raduje.

Nick Guest se, kdoví proč, na pár týdnů nastěhuje do rodiny svého spolužáka z Oxfordu. Jeho otcem je poslanec Gerald Fedden a nedaleko bydlí i samotná Madam, neboli Margaret Thatcherová. Není divu, že Nicka, který pochází ze skromnějších poměrů, pohádkové bohatství a okázalost jeho nové rodiny okouzlí. A tak, opět těžko říci jak, se z pár týdnů stanou čtyři roky. Rodina Feddenových mu jeho příživnictví trpí patrně proto, že jej ustanovili pečovatelem své dcery Catherine, která trpí maniodepresivními stavy.

Jenže, jak se dalo čekat, se to nakonec celé zvrtne a obrátí proti němu. Neopětovaná láska (jak taky, když jste gay) v kombinaci s manickou fází rozpoutají hotové peklo. Nickovi je vyčteno všechno špatné, co se v této rodině odehrálo, jen proto, že je gay, takže jiný. To, že pan poslanec podvádí svou ženu se svou sekretářkou přímo v domě, to, že je dcera nemocná a jediné řešení, které je pro pověst rodiny přijatelné, je šoupnout ji do ústavu, to všechno je vina Nicka. To on svým gaystvím vnesl do spořádané lepší anglické rodiny rozvrat a zkázu. Přitom taková blbost. Jenže na druhou stranu, Nick se taky měl spakovat mnohem dřív.

V téměř pětisetstránkovém románu není děj patrný, soustřeďuje se spíše na popisy a myšlenkové pochody postav. V divadelním pojetí došlo ke zhuštění, takže divák získá dojem, že děj v příběhu přeci jen je. Poněkud matoucí je propojení Nickových útrap s postavou Železné lady. Jako by si autor nemohl vybrat – napíše knihu o chmurném osudu gaye, nebo legendárním pádu Thatcherové? A proč to rovnou nespojit? Působí to však rozpačitým dojmem, na divadelních prknech zvlášť.

A to i přesto, že Apolena Veldová je v roli Thatcherové perfektní. Skvostný je její dialog s Nickem, kdy mu říká, že ráda přijala hlavní roli v této hře, a chvíli se přou o to, o kom hra vlastně je. Na druhou stranu tak sami poukazují na rozpolcenost díla. Nebo je spojuje právě to, že oba byli zrazeni Geraldem Feddenem, i když si za to oba tak trochu mohli sami, a to i přesto, že Feddenovi kdysi velmi pomohli? Je poselstvím to, že je jedno, z jakých pocházíte poměrů a jaké jste orientace, protože stále jste jen člověk se všemi jeho chybami? Těžko říct… Rozhodně nelze v této hře jednoznačně určit, kdo je kladnou a kdo zápornou postavou. Stejně jako v životě ani zde není nic černobílé.

Scéna Lukáše Kuchinky je úchvatná. Připomíná rozevřený domeček pro panenky, které byly v Británii velmi oblíbené v 19. století. Divák sleduje různé pokoje – koupelnu, jídelnu a pracovnu u Feddenových, pracovnu Thatcherové a byt Lea, jenž se po přestávce promění ve Waniho byt. Jednotlivé pokoje se rozsvěcují podle toho, kde se děj zrovna odehrává. Kostýmy Jany Smetanové krásu celé výpravy jen podtrhují. Takže i když vás děj nemusí nutně zaujmout a nadchnout, můžete se aspoň kochat.