Depresivní děti hlásí: Kýč je mrtev!

Ludwig (Kýč je mrtev!) je novou hrou uměleckého uskupení Depresivní děti touží po penězích. Hra reflektuje život panovníka Ludvíka II. Bavorského od nástupu na trůn až po jeho smrt. Námět čerpá jak z historických skutečností, tak z filmu Ludwig – Le crépuscule des Dieux režiséra Luchina Viscontiho. Přes tyto inspirace utvářejí Depresivní děti příběh po svém. Kdo tedy byl Ludvík II. v jejich podání? A kde se vzal Bayern Mnichov?

Ludvík II. Bavorský (1845 – 1886) nebyl příliš významným panovníkem, co se politických záležitostí týče. Politice nerozuměl a přenechával ji raději svým ministrům. O to více se mohl věnovat milovanému umění, které pro něj bylo vším. Nekriticky obdivoval zejména Richarda Wagnera, kterého finančně podporoval i po jeho vyhnání z Bavorska.

Většinu svého i státního rozpočtu nacpal do staveb enormních „kýčovitých“ zámků, z nichž nejznámější je Neuschwanstein. Osobností byl Ludvík podivín, introvert, melancholik, se záchvaty vzteku. Byl zasnoubený se sestrou císařovny Sissi, Žofií, k sňatku ale nikdy nedošlo. Ludvík byl totiž homosexuál a jeho život doprovázelo několik skandálů, konkrétně afér se služebnictvem, či herci. To vše nahrávalo jeho ministrům, aby ho nechali zbavit svéprávnosti – tedy moci a trůnu.

Obdobně ho vykresluje i inscenace Ludwig (Kýč je mrtev!). Jako člověka, který je nejraději sám, jen se svou fantazií, příběhy a mýty. Člověka, který se rád obklopuje krásou, ale nikoli lidmi, ani těmi nejbližšími. Člověka, který pohrdá Bavorskem a jeho lidem: „Jste zmatení, když místo pivních tupláků dostanete do ruky sklenku šampaňského a nervózní, když si přes svoje kožené kalhoty natáhnete žaket!“ Sám se snažil do studnice umění přispět a svou zemi tak zvelebit, vznikl však naprostý kýč, který se hodí maximálně do znělky Walta Disneyho.

V tomto bodě se příběh problematizuje. Kdo určuje hodnoty kýče? Kde je objektivní měřítko, které nám pomůže rozlišit, co je kýč a co umění? A proč je jednou věc kýč a podruhé ta samá věc umění? Právě na tuto problematiku naráží herci v inscenaci: „Já mám rád trpaslíky. Ale nekupuju si to, protože jsem byl poučen, že je to kýč. Vidím trpaslíka a řeknu si: „To je kýč.“ Ale pak přijdu do galerie a tam je dvoumetrovej trpaslík.

Řeknu si: „Ty vole, trpaslík nemůže mít dva metry, a vono hovno, vono je to umění!“ Zásadní otázkou se pak stává, zda lze udělat kýč i z něčeho tak závažného, jako je smrt. Nad odpovědí nemusíme dlouho přemýšlet, stačí si vybavit jakýkoli tragicky končící romantický film. Smrt je naopak výborným námětem, a to dokazuje i Čermákova hra, kde tím kýčovitým momentem je scéna, kdy Ludvík jede na jelenu ověšeném vánočními světýlky. „Lavly.“

Přiznám se, že hra mě příjemně překvapila. Téma života Ludvíka II. zřejmě nikdy neztratí na zajímavosti, navíc, i přes jistou odlehčenost, nechyběly vážnější okamžiky. Takovou scénou byla jedna ze závěrečných, v níž se starší Ludvík a Sissi potkávají se svými mladšími já a vysvětlují jim důvody života v ústraní. Mladá já tyto důvody samozřejmě neakceptují a považují je za pouhý alibismus.

Nevadilo mi ani, že hra je místy poněkud vulgární. Naopak mi tentokrát slova jako „čurák“ a „píčovina“ přišla na místě. Vtipně vyšla i kontroverzní scéna, ve které Ludvík prosí zámeckého instalatéra, zda by mu mohl vylízat zadek. Instalatérovi to samozřejmě není po chuti, tak se Ludvík spokojí zdánlivě s málem: „Řekni, že mě chceš objímat, hladit po vlasech a dýchat mou vůni hodiny a hodiny.“ „Ovšem, jistě Výsosti, ale já bych teda radši bral tu lízačku.“ Obhroublá konverzace v sobě skrývá hlubší myšlenku, že se společností není cosi v pořádku, když jeden nedokáže vyřknout pár milých slov.

A co tedy ten Bayern Mnichov? Nevím. Pokud odění dresů, které představovaly kostýmy ministrů, v sobě skrývalo větší poselství, než jen odkaz na Bavorsko, bohužel mi uniklo.