Recenze: Osamělost komiksových hrdinů nechává nahlédnout na dno superhrdinských duší

Režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová spolu tvoří umělecké vedení Divadla NoD. A společně také vytvořili Osamělost komiksových hrdinů, časosběrnou dokumentární inscenaci otvírající třináctou komnatu nejslavnějších komiksových hrdinů.

A co by to bylo za časosběrný dokument, kdyby v něm nefigurovala Helena Třeštíková. V úvodním videu ji potkáváme u Batmana doma, který se jí sesype do náručí a pláče. Třeštíková ho utěšuje. Jenže být superhrdina není žádná sranda a jedno objetí to nespraví…

Postupně se nám představí čtyři superhrdinové – Superman, Batman, Catwoman a Hulk. Supermana už nebaví život na Zemi, Batman i Catwoman by rádi normální život a normálního partnera a zoufale se snaží někoho takového najít. Aby zvýšili svou šanci na úspěch, snaží se i oni předstírat, že jsou normální a nudní. A Hulk objevil meditaci a způsob, jak udržet svůj hněv na uzdě. Po nějakou dobu sledujeme jejich osudy a následně se k nim vracíme po deseti letech, abychom se podívali, jestli dosáhli kýženého štěstí. A nezapomeňme ani na R2-D2, který nám vysvětlí, proč jen pípá.

Menší a alternativní scény nedovolují nákladnou výpravu a inscenační tým si musí umět poradit s málem. O to víc mě vždy zaujme, když se to někomu podaří. Jako v tomto případě. Scénu tvořilo jednoduché molo, po kterém hrdinové přišli a na malém pódiu v popředí začali vyprávět o svých životech. Světla, která diváky oslnila po otevření dveří všemu dodávala ještě větší nádech tajemna, ale také slávy. Oslněni září reflektorů. Kdo by nechtěl být slavným. Kdo by nechtěl být superhrdinou. Superhrdina by určitě nechtěl být superhrdinou…

Hudební podkres dotvářela dvojice hráčů na cello v kostýmech trooperů. Dodávali tak ději potřebnou dynamiku a spád, bylo-li třeba, ale hlavně opět podpořili příchod hrdinů na scénu. Vše doplňovaly ještě komiksové projekce představující na začátku každého z hrdinů. V samotné hře pak není jediného hluchého místa, jediného zbytečného slova. Vše je promyšlené, propracované, hercům jejich role bezezbytku věříte.

I to, co se vám zpočátku nemusí pozdávat, například strašná vulgarita R2-D2, je vypointováno a nepůsobí hluše ani prvoplánově. Vtipy jsou opravdu vtipné a závěr vygraduje přesně tak, jak má a vyvolá emoce, které mají časosběrné dokumenty nabídnout. Nic tak povedeného, vyváženého a dobře vytvořeného jsem dlouho neviděla.

Zkrátka Osamělost komiksových hrdinů je tím nejlepším divadelním představením, které jsem v letošním roce zhlédla. Dotahovat na něj může jen Dating v osmi Divadla v Dlouhé, Macbeth – Too Much Blood v Divadle Na zábradlí a možná ještě Osm žen z Klicperova divadla. Třeba se v příštím roce potkáme na jedné z repríz, protože na téhle hře jsem určitě nebyla naposled.