Poslední premiérou Národního divadla v této sezóně se stala inscenace Proslov k národu. Česká adaptace vychází ze stejnojmenné inscenace současného italského dramatika Ascania Celestiniho, kterou autorsky upravila a zrežírovala Petra Tejnorová. Jedná se o její druhou spolupráci s Národním divadlem, tou první byla inscenace Láska a informace.
Texty Ascania Celestiniho se řadí k jednomu z nejpopulárnějších žánrů současného italského divadla, tzv. divadlu vyprávění. Tento směr vznikl právě v Itálii, na přelomu 80. a 90. let 20. století.
V tomto divadle je autor textu zároveň hercem – vypravěčem, který se obrací přímo na diváka. Oblibu si tento žánr drží pro své sociální a politické zaměření.
Celestini se ve svých textech často drží tématu druhé světové války, ani aktuální dění mu však není cizí.
Co se výběru pro tuto inscenaci týče, pak Celestini uvádí: „Pro Proslov jsem vybral ty povídky, u kterých se mi zdálo, že nejlíp představují násilí moci.“
Ovšem Celestini se v Proslovu k národu nevěnuje jen otázce politiky, ale také rasismu, genderové (ne)vyváženosti, otázce společenského rozložení či naší podvědomé touze řešit bezpráví násilím.
Petra Tejnorová do své adaptace vybrala jen část povídek z původní hry, a naopak k nim přidala dvě jiné Celestiniho povídky. A tak se v inscenaci této režisérky setkáváme se Sašou Rašilovem, který vysvětluje, že voliči si nevybírají svého vládce, ale on je.
Petr Vančura má svou metodu – v kapse nosí pistoli, díky níž má ke slušnému a milému vystupování alternativu – prostě může svůj protějšek zastřelit. Díky této možnosti volby se mu dýchá mnohem lépe.
Naopak Filip Kaňkovský trpí úzkostí. Nemá totiž pistoli, ani víru, ani nic jiného, o co by se ve svém životě mohl opřít.
Prší. Lucie Juřičková má deštník. On ne. Má být solidární? Mohla by, ale situace by se tím nezměnila, jen obrátila. Je to řešení? On může být pod ní.
Nebude na něj pršet, může z podlahy slízat drobky z jejího chleba a dokouřit její vajgly. Ovšem také se bude muset smířit, že s drobky a vajgly budou padat i hovna.
On se nemá vysloveně dobře, ale pořád se má lépe pod jejíma nohama než na dešti. Tak proč si pořád stěžuje? Tereza Vilišová, která svou řeč prokládá povědomým „promiň jako“ a impérium řídí jako firmu, na příkladu chleba ukazuje, že mezi kradeným a kupovaným není žádný rozdíl.
Oba chleby přece chutnají stejně. Kdo pozná, který je kradený a který poctivě koupený? V dalším příběhu se k divákům vrací jako Paní učitelka stání v řadě, která eliminuje vyhozením z okna všechny odlišné. Tedy všechny.
Téměř jako závěr působil příběh Toniho Mafiána, Toniho Beruúplatky a všech dalších jim podobných, kteří se přes noc proměnili v ženy. Láska, štěstí a tolerance si na chvíli podmanily jeviště i diváky, nakonec se ale ukázalo, že to byl jen zlý sen Toniho Mafiána, malého despoty.
Následný výbuch vzteku, při kterém Toni Mafián (Saša Rašilov) vyhrožuje divákům, že je hodí do plynu, byl na můj vkus příliš hysterický, vše ale vyrovnal opravdový závěr a příběh o člověku, který nechá kapat vodovodní kohoutek tak dlouho, až zapříčiní potopu.
Celestini svá vyprávění o diktátorech a nešvarech společnosti balí do metafor, a ještě je postříbří poněkud cynickým humorem. Petra Tejnorová tomu v české adaptaci zůstává věrná, díky čemuž se jí povedlo vytvořit politicky angažovanou inscenaci, která sice míří přesně, ale zbytečně nemoralizuje a nevyužívá klišé české politické scény.
Ač herci vedou monology, komorní uspořádání inscenace, kdy jeviště plní zároveň i funkci hlediště a židle jsou rozestavěny do neúplného kruhu, však vzbuzuje dojem dialogu s divákem či určitého promlouvání mu do duše. Jak už jsem ale zmínila, bez zbytečného nátlaku a vnucování určitého názoru.
Proto, ačkoli osobně politicky zaměřené hry nejsou mými nejoblíbenějšími, musím před Petrou Tejnorovou smeknout. Proslov k národu je nejen povedený, ale – ať jsme ochotni si to přiznat, nebo ne – i nadmíru aktuální.
DIVADLO: PROSLOV K NÁRODU
Překlad: Tereza Sieglová
Úprava: Petra Tejnorová, Jan Tošovský, Ian Mikyska
Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Jan Tošovský
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Adriana Černá
Hudba: Ian Mikyska
Technická spolupráce: Dominik Žižka, Erik Bartoš
Světelný design: Tomáš Morávek
Interaktivní design: Aleš Zemene
Foto: Jan Hromádko
Hrají: Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov,
Filip Kaňkovský, Petr Vančura
www.narodni-divadlo.cz
