Jak přivést diváka k niternému prožití děje? Často musíte mít zajímavý příběh, ale pokud není dobře zpracovaný, dočkáte se klimbajících těl a zívajících zvuků. Talentované performerky Rozálie Havelková a Anežka Hessová ale ve středu 12. října při svém premiérovém vystoupení Rozladěné držky v La Fabrice, které začalo o půl osmé, ukázaly, že i ve dvou je možné zahrát takové divadlo, na které člověk jen stěží zapomene.
Každý příběh je ve své podstatě o lásce, o lásce k někomu, o lásce k něčemu, o našich snech a tužbách, o našich příkořích a strastech. Rozladěné držky byly ukázkou toho všeho. Performerky využily velmi jednoduché scény, která se po celou dobu představení, které trvalo hodinu, nezměnila. Uprostřed na vyvýšeném podstavci stála vana se závěsy a nad celým prostorem visely žárovky zavěšené do tvaru typického cirkusového stanu. Ty tak při rozsvícení poskytovaly velmi jednoduchou možnost přechodu do jiného místa, aniž by se muselo pohybovat s jakýmikoliv kulisami.
Scéna svojí jednoduchostí umožňovala divákům plnou soustředěnost na herečky, které vyprávěly příběh Rozálie. Ta ve dvaceti letech odjela na rok do Belgie, kde se přidala k cirkusu Ronaldo a z jejího cirkusové deníku následně začalo vznikat představení.
Multižánrová forma obecenstvo potěšila
Příběh je vyprávěný formou multižánru a kombinuje veškeré dovednosti obou performerek. Diváci se tak mohli těšit z úžasné hry na akordeon, který je ve hře nazývaný jako „držka“ podle žižkovského slangu. Um francouzského jazyka, který podtrhl místo dění, ukázaly Havelková i Hessová v jejich šansonovém vystoupení, které prolínalo celé představení, a kromě zpěvu a několika málo vět, byla jejich performance především pohybová a hudební.
Šansony střídalo španělské flamenco, a to pak akrobatické kousky, u kterých herečky dokázaly ještě hrát na tahací harmoniku. Střídání této multižánrové formy spojené s nonverbální komunikací udržovalo diváky v neustálém pozoru a zároveň pomohlo k postupnému pronikání do prožitků samotné Rozálie, když účinkovala v belgickém cirkusu. Ta si k vystoupení také složila několik vlastních písní, které velmi nenásilnou formou skvěle doplňovaly celý příběh.
Proč snít a proč si neplnit sny?
Hlavní motiv se nesl s mottem jejich představení „Sny a muži by měli být nedostižní“, které zazní i v závěru. Obě herečky se tak snaží vyzdvihnout podstatu snu a lidského snění jako něčeho nadpozemského. Obecně by se dalo použít i zažité klišé, že cesta je cíl. Jakmile ale člověk dosáhne cíle, přemýšlí, co dál, přemýšlí, jestli se mu v tom cíli vlastně líbí. Lidská existence je založena na větších nebo menších cílech, větších a menších snech. Člověk tak musí snít a pokud si svůj sen splní, musí si najít nový, aby mohl pokračovat dál.
Druhotným motivem je láska nebo také touha k mužům, se kterými to může být stejné jako se sny, a proto Havelková s Hessovou přišly s myšlenkou jejich nedosažitelnosti jako toho nejlepšího, co ženu může potkat. Ona přece jenom může o muži snít, a to bude to štěstí, které bude zažívat.
Dává tedy smysl něco chtít, jít si za tím, ale vlastně to nechtít, protože když to dostaneme, přijde s velkou pravděpodobností zklamání? Ano, dává to smysl, protože takové věci člověk zažívá dnes a denně a je neuvěřitelné, jakou formou přenesly tuto myšlenky Havelková s Hessovou na parkety divadla.
Představení však nebylo melancholické. Herečky se snažily dostat k divákům hlavně vtipné momenty, protože tak to bývá. Špatné zážitky střídají ty veselé, a proto se diváci ne jednou v sále nahlas od srce zasmáli. Konečný aplaus vystupující dvojici ukázal, že jejich vystoupení bylo skutečně excelentní a troufám si říci, že se jednalo o jedno z nejlepších představení, které jsem za dlouhou dobu viděla.
DIVADLO: ROZLADĚNÉ DRŽKY
Režie: Rozálie Havelková, Anežka Hessová, Ondřej Havelka, Adéla Stodolová
Dramaturgie: Roman Poliak
Účinkující: Rozálie Havelková, Anežka Hessová
Výprava: Jitka Nejedlá
Hudba a texty písní: Rozálie Havelková
Pohybová spolupráce: Lukáš Šimon
lafabrika.cz
