Sedmé nebe: Kdo chce šukat, díru si vždycky najde

Druhou premiérou Divadla pod Palmovkou se v letošní sezóně stala adaptace hry Cloud Nine britské autorky Caryl Churchillové. Inscenaci o násilí a sexu pod názvem Sedmé nebe v pražském divadle režíroval slovenský režisér Eduard Kudláč.

Caryl Churchillová je jednou z nejvýznamnějších britských dramatiček, k čemuž jí jistě napomohl i fakt, že své hry píše bezmála 50 let. S psaním začala již během studií, v roce 1962 pak byla její hra The Ants vysílána v rozhlase. Na divadelní prkna se dostává v roce 1972, kdy Royal Court Theatre uvedl její hru Owners. Mezi hlavní témata jejích her, což se projevilo už v Owners, patří kritika kapitalismu, mocnářství a násilí. Nadto bývá považována za feministickou autorku, neboť se ve svých hrách věnuje i roli žen ve společnosti. Posledním z témat, které v díle Churchillové můžeme spatřit, je otevřená sexualita.

Sedmé nebe (v originále Cloud Nine, 1979) v sobě spojuje všechna zmíněná témata, nejvíce však sexualitu. Eduard Kudláč k otázce týkající se sexuality v této hře podotýká: „Napriek tomu, že sexualita je, povedzme, prirozená norma, společenský kontext ju buď vytesňuje, alebo v dnešnej době povedzme že adoruje.“ Ačkoli rozmnožování je přirozeným lidským pudem, z nějž člověk i přes dřívější církevní a společenské restrikce vytvořil příjemnou činnost provozovanou i za jiným než jen původním účelem, přeci jen na něj nemyslí, nemluví o něm a neprovozuje jej tak často, jak by se podle této inscenace mohlo zdát.

Vlastně se na jevišti nemohly potkat dvě osoby, aniž by mezi nimi hned nedošlo k sexuálnímu pnutí, případně rovnou k sexuálním hrám samotným. Až tím naneštěstí zanikala ostatní témata v inscenaci přítomná – v první části částečně, druhá část prakticky rezignuje na cokoli dalšího a proměňuje se v pubertální komedii typu Prcičky. A to vědci z Toronta tvrdí, že ideální je mít sex zhruba jednou týdně, protože „příliš sexu vede k poklesu očekávání a radosti z něj“. To samé by se bohužel dalo říct i o představení Sedmé nebe.

Zajímavou tak zůstává pouze časová posloupnost, respektive její absence, a práce herců se svými rolemi. Zatímco první část se odehrává v koloniální Africe viktoriánské éry, druhá část děje probíhá na lavičce v londýnském parku v roce 1979, ačkoli mezi oběma akty uplyne jen 25 let. Možná i tento posun je příčinou „úpadku“, kterého jsme v rámci představení svědky. Zatímco období vlády královny Viktorie je spojováno s puritánstvím (alespoň navenek – některé prameny uvádí, že ač sama královna kázala vodu, manžela přitom div neusouložila k smrti), 20. století se nese ve znamení sexuální revoluce a svobody.

V první polovině se divák potkává s rodinou Cliva, koloniálního úředníka, který svou ženu Betty podvádí s vdovou Saundersovou. Betty zase touží po Harrym, dobrodruhovi, který však dává přednost společnosti jejich syna Edwarda a černošského sluhy Joshuy. Když je Harryho homosexuální orientace odhalena, je nucen si vzít Edwardovu guvernantku Ellen, která otevřeně vyznává lásku Betty.
V druhé polovině se vše promíchá a herci získávají nové role. Jediné postavy, které zůstávají, jsou Betty a Edward, nicméně i jejich herci se mění. Utlačovanou a společenskými očekáváními svázanou Betty v první části ztvárnil Radek Valenta, Kamila Trnková se pak zhostila role zženštilého Edwarda.

V druhém dějství si tito dva své role prohodí. Zatímco z Edwarda vyrostla „manželka“, jak mu vmete do tváře jeho partner, Betty si užívá svobodného života poté, co opustila Cliva. Přestože osobně považuji druhou polovinu představení za slabší, měla jsem dojem, že hercům nové postavy lépe sedly. Naprosto skvělá byla dvojice Barbora Kubátová a Milan Mikulčík jako Lin, nekonvenční svobodná matka a lesbička, a Cathy, její dcera.

I přes výše uvedené klady se však nemohu ubránit celkovému zklamání z představení. Je škoda, že druhá část sklouzává až k trapnosti (zvláště scéna s vyvoláváním), kterou se vyrovná těm nejbéčkovějším komediím stavícím svůj humor jen a pouze na sexu. Už jen chybělo, aby na konci zazněla Nenázvuhodná prasečina od Záviše. Text zakončím citací svého doprovodu, který prohlásil: „I porno má propracovanější příběh.“