Jak jsme s Divadlem Spektákl snili o Hodině lásky

Český básník a dramatik Josef Topol přišel ve druhé polovině 60. let s půvabným dramatem Hodina lásky, jež měla později premiéru v Divadle za branou. Hra je o lásce a její neuchopitelnosti. O tom, jak foukne vítr, a najednou vedle sebe stojí dva milenci cizinci. Tuto křehkou a velmi citlivou hru můžeme v současnosti vidět v provedení smíchovského Divadla Spektákl, které tvoří především nedávní absolventi či studenti divadelních škol a které sen o Hodině lásky dovedlo k dokonalosti.

Ela, El a jedna bláznivá teta. Nic víc. Stačí to ale k tomu, aby se před námi rozehrál poetický příběh plný emocí. El se přichází rozloučit se svou milou Elou. Mají před sebou poslední hodinku lásky. Čas utíká, čas je neúprosný a jde o to, jak s ním naložit. Snaží se být spolu teď a tady, snaží se být naposledy společně šťastní. Místo toho však neustále bloudí do minulosti a do budoucnosti. Představují si, jaké to bude, až budou jeden bez druhého, a „nacvičují“ imaginární rozhovory, které spolu budou vést.

Překřikují se a neslyší jeden druhého. A Elina stará teta, která je jim neustále v patách, tomu také nepomáhá. Ta v bezpodmínečnou a stálou lásku nevěří a její zahořklost se dostává nebezpečně do ovzduší. Jako by představovala konec. Konec lásky, konec života. Ela s Elem jsou ale stateční – vybojují si poslední společné minuty?
Už v úplném začátku, kdy se rozsvítí světla a pod pódiem začne hrát Michal Turek na violoncello, divák vycítí, že půjde o dobré divadlo, dýchne na něj příjemně napjatá atmosféra. Po 70 minutách s husí kůží zjišťuje, že se opravdu nemýlil.

Hodina lásky v režii Štěpána Pácla nezná hluchá místa. Inscenace postupně graduje, je zpracována do hloubky, všechno a všichni zde mají pevné místo. Co se týče hereckých výkonů, exceluje Miluše Hradská coby cynická Teti. Beáta Kaňoková s Tomášem Havlínkem jakožto hlavní protagonisté svou roli zvládli také s grácií, sršely z nich emoce a prožitek. Dokázali metaforicky stvořit jednu velkou lásku s celou svou křehkostí a pomíjivostí. Nemůžeme také opomenout výborný hudební doprovod na violoncello Michala Turka, který celou hru hnal kupředu.

Kdybychom měli shrnout Hodinu lásky dvěma slovy, stačilo by říct „krásná báseň“. Krásná báseň ve všech svých barvách. Báseň, která metaforicky zobrazila, jak žijeme vzpomínkami a obavami z budoucnosti, místo abychom prožívali přítomné momenty. Báseň o tom, že všechno jednou skončí, i láska:

„O hodince lásky sníme
než se rozední.
Sen se přetrh a my víme,
když se z něho probouzíme,
že byl poslední.“