Recenze: Rimbaud a Verlaine popíjejí absinth do úplného zatmění

Kontroverzní, a na svou dobu skandální, vztah dvou prokletých básníků Arthura Rimbauda a Paula Verlaina byl v roce 1995 převeden do filmové podoby. V Úplném zatmění Angieszky Hollandové hrál mladičký Leonardo DiCaprio a David Thewlis. Přesto si možná spíše vybavíme inscenaci mladoboleslavského divadla z roku 2013, v níž hlavní role ztvárnili Petr Mikeska a Matouš Ruml. Mikeska za roli Verlaina získal dokonce Thálii. A jak si s touto inscenací letos poradili v Klicperově divadle?

Režie Úplného zatmění se ujala Tereza Karpianus, která v Klicperově divadle loni vytvořila inscenaci Srpen v zemi indiánů (Zora Valchařová-Poulová za roli Violet Westonové získala Thálii). Stejně jako Srpen je i Úplné zatmění hrou o mezilidských vztazích a neštěstích z nich vyplývajících. Hrou těžkou a tíživou.

Verlain se čerstvě oženil a žil pod střechou otce své ženy. Vše by mohlo dopadnout dobře, kdyby mu do života nevtrhl zpovykaný, nihilistický a frackovitý Rimbaud a nepopletl mu hlavu. Následující děj je trýzní tří lidí, kteří nedokážou být bez sebe, ale ani spolu. Verlain (Jakub Tvrdík) je neustále rozpolcen a nedokáže se rozhodnout, kam ho srdce táhne. Matylda (Natálie Holíková) za svým mužem dlouho dolézá a snaží se ho všemi způsoby (hlavně pak tím jedním) přimět k návratu, přestože ji bije a život s ním by nebyl ničím jiným než tyranií.

A Rimbaud (Matěj Anděl) se Verlainovi klidně vysměje, že vypadá jako píča, nechová k němu žádnou úctu a nejspíš ani lásku, o to víc však žárlí na Matyldu, jež si činí své nároky. Úplné zatmění v podání Klicperova divadla je balancováním nad propastí, do které nikdo nechce spadnout, ale zároveň se nikdo nedokáže otočit a odejít si po svém. To vzrušení, adrenalin a líbivost představy pádu, na chvíli letět, je příliš opojné.

Na diváka padá tíseň, ošije se, když Tvrdík smýkne Holíkovou proti židlím, možná více než když zazní výstřel. Destruktivní vztah tří lidí, tak namáhavý, emocionálně vypjatý a tak zbytečný, je zatěžko sledovat. Hutná atmosféra situace, jež se dostala do slepé ulice, kdy každý z hlavních hrdinů je zahnán do kouta, není nijak odlehčena. Nepřichází žádné vykoupení v podobě vzletné a krásné poezie, není tu nic, u čeho by si divák mohl říci, že to martyrium všech zúčastněných nakonec snad za něco stálo, když dalo vzniknout těm slavným básním.

Naopak, Rimbaud si stěžuje, že jeho básně jsou k ničemu, on sám je k ničemu, chtěl měnit svět a místo toho zkysnul s Verlainem, který nejen neví, co chce, ale ani co nechce. To mi v průběhu představení trochu chybělo – možnost nechat diváka nadechnout a neopomíjet úplně to, co z Verlaina a Rimbauda dělá Verlaina a Rimbauda. Verlainova Romance beze slov je paralelami z jejich soužití prošpikovaná. Jejich vztah je zajímavý hlavně pro to, čemu dal vzniknout.

K prokletým básníkům a období dekadence patří i popíjení absintu. Ten se v 60. letech 19. století stal natolik populárním napříč všemi společenskými vrstvami, že se páté hodině odpolední začalo říkat l’heure verte – zelená hodinka. Ta byla ostatně důvodem, proč Verlain minul Rimbauda na nádraží. Oproti mladoboleslavské inscenaci oceňuji, že ta královéhradecká nechala ladem oblíbené, ale tím spíš mylné popíjení zapáleného absintu. Kromě toho, že jde o naprosto špatný způsob konzumace, byl „ohnivý rituál“ pití absintu vynalezen až v 90. letech 20. století v České republice. Francouzi by si svůj oblíbený absint takto nezprasili.

Úchvatné jsou kostýmy Zuzany Mazáčové. Barevné, lehce extravagantní a přitom stále elegantní. Zkrátka vyjadřují vše, co si lze vybavit pod hesly šaty a Francie. Ta v 19. století udávala, stejně jako v jiných obdobích, módní směr. Korzety, bohatě nabírané sukně a barevné fraky, které doplňovaly kalhoty v odlišné barvě. Vše z těchto typických klasicistních módních prvků bylo na jevišti k vidění. Možná právě kostýmy měly svými barvami nabídnout odlehčení, jež v celé inscenaci postrádám.

Březen je měsícem Úplného zatmění, kromě Klicperova divadla, kde měla inscenace premiéru 11. března, jej dnes poprvé uvádí i Moravské divadlo Olomouc v režii Petra Štindla. Budou příští rok o Thálie bojovat dokonce dva Verlainové?