Zlí jazykové tvrdí, že dvanáct uprchlíků, které máme v Česku, rozhodlo poslední parlamentní volby. Je proto zcela zřejmé, že na filmovém festivalu Jeden svět nesmí dokument s tímto tématem chybět. Bohu Žel sice dokáže uvést všechny aktivistické nadšence do stavu blízkého orgasmu, ale běžného diváka (a nemusí být ani negativně naladěný) k zamyšlení rozhodně nepřivede. Vypadá totiž, jako by vlastně nevěděl, co chce říci.

Jak ukazují různé volby, Češi opravdu nejsou příliš pozitivně naladěni vůči těm, kteří přicházejí do Evropy v rámci současné uprchlické vlny. Režisér Saša Dlouhý si dal ve svém celovečerním dokumentu Bohu Žel za cíl ukázat problematiku uprchlíků v trochu jiném světle. Sám tvrdí, že se snaží nabourávat zažité představy o lidech, kteří k nám přicházejí žádat o azyl. Vybral si k tomu šest různých příběhů, jistě zajímavých. Všechny nicméně propojuje jedna věc – vlastně žádný z nich není typickým představitelem současné uprchlické vlny, proti které je česká veřejnost tak ostře naladěna.

Problém spíše na úřadech
Asi nejblíže má ke spojení s ní Iráčan George Yako, který musel skutečně prchnout před Islámským státem. Jenže Yako sám přiznává, že Česko považuje za svou druhou vlast. Vystudoval zde totiž před lety vysokou školu a jeho čeština je velmi dobrá. Vlastně za celou dobu si v dokumentu nestěžuje na nějaké negativní přijetí ze strany veřejnosti. To je ostatně společným znakem většiny zdokumentovaných příběhů. V nich se objevuje Nigerijec Olalekan Olufemi Akintola, který je svým vzhledem přece jen poněkud nápadný, ale i další lidé žádající v Česku o azyl – z Ruska, Gruzie, Sýrie. Pouze syrský student Hadi A. Khatib si jako jediný neustále stěžuje na to, že se v Česku necítí vítaný a že ho česká společnost nechce integrovat.

Zádrhelem je, že podle jeho vzhledu by jej stěží běžný Čech tipoval na Syřana. Mluví velmi dobrou a čistou angličtinou, v Česku vystudoval vysokou školu a se svými rezavými vousy a zvláštním účesem mnohem více připomíná levicového alternativního aktivistu než uprchlíka ze Sýrie. Pokud jsou v jeho případě Češi netolerantní, zdá se, že to bude spíše netolerance k jeho oblékání a chování než k jeho původu. Ostatně právě Khatib se rozhodne nakonec požádat o azyl raději v Řecku, kam se odjede starat o skutečné uprchlíky.

Naopak irácký filmař Ahmed Al-Sabaiei, žijící v Praze se svou manželkou, prohlašuje, že Praha je velmi svobodné město, do kterého se zamiloval. Ani jeho žena – nosící mimochodem šátek – nenaznačí v dokumentu nic o tom, že by musela čelit nějakým nenávistným reakcím. Společným problémem všech těchto v Česku žijících cizinců je naopak chování českých úřadů. Ty rozhodují nepochopitelně, nepředvídatelně a všichni žadatelé o azyl se setkávají spíše s přezíráním a arogancí než s xenofobií a rasismem. Bohužel na podobné chování úředníků si stěžují všichni cizinci, bez ohledu na to, z jaké země pochází.

Zvláštní přitom je, že dokument nikdy nezachycuje jakéhokoli představitele úřadu. Vidět můžeme jen rozhovory s poradkyní, která se cizinci snaží pomoci azyl získat. Ale až na jedinou výjimku, kdy – zjevně na skrytou kameru – úřednice oznamuje udělení azylu, vyjádření chybí. A tak českou nenávist vůči těmto lidem zastupují jen nic neříkající a do jisté míry statické záběry z demonstrací Bloku proti Islámu, podporovatelů prezidenta Zemana a billboardů strany Tomia Okamury v pozadí. Nikdo z demonstrantů se přitom s aktéry dokumentu žádným způsobem nestřetne. Až na asi dvě výjimky jsou tyto záběry přidány jen pro vykreslení nenávisti Čechů, aniž by sdělovaly cokoli navíc.

Nastavovaná kaše
To je ostatně největší slabinou dokumentu Bohu Žel – téměř absolutní vyprázdněnost. Více než osmdesát minut se opakují vlastně tytéž záběry, které děj nikam neposunují a divákovi ani nic neříkají. Režisér poskládal příběhy všech aktérů do jakési náhodné mozaiky. Postupně se setkává se všemi z nich a útržky z jejich životů bez jakéhokoli komentáře, vysvětlení či hlubšího smyslu skládá na sebe. Nechtěně si možná vzpomenete na rozhlasový pořad S mikrofonem za hokejem, kdy si komentátoři na jednotlivých stadionech předávají slovo neustále dokola, vždy na pár sekund. Takže obvykle konstatují, že se zatím nic nového nestalo, nebo jen připomenou, že se něco stalo, když zrovna jiný z komentátorů říkal, že u něj se nic neděje. Samozřejmě, cizinci žijící v Česku občas změní byt, najdou si nové přátele, či třeba jako Al-Sabaiei natočí další film. Ale jinak vlastně v každém vstupu, podobně jako oni hokejoví komentátoři, říkají to samé: zápasíme s úřady, dostali/nedostali jsme zprávu, budeme žádat… A to pořád dokola.

Je samozřejmě nepříjemné sledovat, jak dokáží naše úřady znepříjemňovat až ničit život lidem, kteří se většinou naučí jazyk, mají Česko rádi a chtějí tu žít i pracovat. Jenže upřímně, po třetím či čtvrtém opakování i tohle začne být nuda. Zřejmě vám minimálně někteří z aktérů začnou být sympatičtí, možná vás osloví jejich příběh, ale může tento typ dokumentu změnit pohled Čechů na uprchlíky? To opravdu jen velmi těžko.

 

Dokument: Bohu Žel

Režie: Saša Dlouhý
Scénář: Saša Dlouhý
Střih: Jakub Voves
Kamera: Saša Dlouhý
Zvuk: Václav Flegl
Hudba: Ondřej Skala
Účinkují: Vladimír Špitaljov, Lilija Špitaljova, Marina Špitaljova, Olalekan Olufemi Akintola, George Yako, Zurab Nadiradze, Ahmed Al-Sabaiei, Ayat Al-Sailawi, Hadi A. Khatib
www.freesam.cz

 

PŘEHLED RECENZE
Příběh
1
Informační hodnota
2
Vizuální zpracování
2
Hudba
4
David L. Bronštejn
Autor není stálým členem redakce.