Dokument Dálava (2019). Domácí video na filmovém plátně

Vzali se a záhy se jim narodilo první dítě, syn Grigorij. Po něm ještě jeho sestra Arinka. Mladá rodina se musí vyrovnávat s nedostatkem peněz, a tak se Vít Kalvoda stane finančním poradcem. Na své blízké má stále méně času, a jeho manželka se v českém Brně cítí stále osamoceněji. Pak navíc dojde k velké tragédii a žena potratí dalšího syna. S mladou ženou to otřese a aby se s touto tragédií vyrovnala, hledá útěchu v církvi. Propast mezi ní a manželem se tak jen dál prohlubuje. Jednou tak přijde Kalvoda do prázdného bytu. Po ženě a dětech není ani vidu, ani slechu. Později zjistí, že všichni odjeli do Ruska. Syn Grigorij se vrátí do Brna, je už dost velký, aby se mohl rozhodnout. Jenže to na začátku filmu ještě nevíme. Rodinný příběh se začíná na plátně odkrývat postupně. Nejprve ale oba muži sedají do auta, a vydávají se na dlouhou cestu.

Překonat slovensko-ukrajinské a později ještě ukrajinsko-ruské hranice není zdaleka tak snadné, jako cestovat v rámci unie. Snad i tohle nám zvláštní snímek režiséra Martina Marečka tak mimoděk připomene. Zatím si ale Grigorij, či – jak mu otec říká – Gríša, nasadí sluchátka a ponoří se do vlastního světa. „Máš nějaký důvod, proč se mnou nekomunikuješ, když s ostatními normálně mluvíš?“ ptá se ho otec. A dostane klasickou odpověď dospívajícího: „Takto o tom nepřemýšlím.“ Vlastně většinu více než hodinového dokumentu sledujeme dvojici v autě a otcovy spíše marné pokusy navázat dialog. Děj dokáží občas trochu prosvětlit suché Gríšovy komentáře, které svou ironičností a občas i neprůstřelnou pubertální logikou dokáží v sále vzbudit smích.

Vlastně díky za ně, protože jinak sází Mareček na skutečně civilní pojetí dokumentu. Skoro jako kdyby k němu vlastně neexistoval scénář. V titulcích je sice spolu s režisérem uveden také Tomáš Bojar, ale nelze se ubránit pocitu, že je to spíše pozůstatek původního záměru natočit celovečerní film o Kalvodově životě. Ačkoli je film v distribuci označen za roadmovie, je to trochu nadnesené. Cestu bychom měli, ale film? Na diváka působí Dálava stylem domácího videa – byť zjevně natáčeného profesionální technikou, a ano, také ruka střihače Josefa Krajbicha je poznat. Jinak jde ale o poskládání momentů z cesty, kterému chybí hlubší záměr. Nebo je obtížné ho odhalit. 

Sledujeme pokusy otce a syna najít k sobě cestu, Kalvodovy rádoby filozofické mudrování na ukrajinském trhu, a k tomu všemu ubíhající krajinu. Jediné, čím je tato skládanka proložena, jsou občasné statické či téměř statické záběry, zjevně vložené ve snaze navodit umělecký dojem – a tak můžeme sledovat mouchu na Vítkově rameni či polonahého muže, trochu při těle, jak stojí na hlavě. Že by snaha symbolicky vyjádřit hrdinovu touhu po ukotvení v univerzu? Možná ano, ale aspoň snímek nemá zbytečně komerční spády, aby ho mohl skutečný intelektuální divák ocenit. Jinak by se totiž mohl doopravdy i chvílemi bavit.