Režisérka Theodora Remundová uvádí dokumentární snímek Janžurka, věnovaný její matce, proslulé herečce Ivě Janžurové. Všeobecně známé momenty její kariéry – ukázky z divadelních, filmových i televizních rolí – doplňuje o záběry z hereččina současného zákulisního života i četné fotografie. Z povídání plného humoru a nadhledu, hodnot pro Janžurovou stěžejních, vyvstává až domácký, příkras zbavený filmový portrét. Občas však i trochu monotónní a neuspořádaný.
Film nám dává nahlédnout do soukromí Janžurové; jak tráví čas o samotě, v rodinném kruhu či ve společnosti přátel a kolegů. Přibližuje také její nynější tvůrčí činnost. Převážně se nicméně věnuje hereččině minulosti, počínaje jejím dětstvím a konče dneškem. Janžurová se vrací jak ke všedním událostem, tak k jí ztvárněným dramatickým postavám, které se staly rozšířením jejího já, a není proto divu, že o nich hovoří stejně důvěrně jako o sobě samé. Střihová dramaturgie snímku si však v organizaci pořízeného materiálu počíná poměrně chaoticky, předestřená témata prokládá nejrůznějšími odbočkami a výpůjčkami „odjinud“, takže obsahová linka nezřídka připomíná sled volných asociací. Působí dojmem vyprávění, které se vyvíjí podle toho, na co si vypravěč právě vzpomene. Scény, v nichž Janžurová promlouvá hlasem svých postav a splývá s nimi, přičemž nejde o divadelní záznam ani ukázku z filmu, jsou možná umělecky zajímavé a přibližují hereččin vnitřní život, v rámci celku však přispívají k tomu, že jeho zmatek je ještě o trochu větší.
Brzy je patrné, že záměrem režisérky není vystavět filmový pomník herecké legendě, ani jiným způsobem divákům napovídat, jak na Janžurovou pohlížet. Remundová sama se o vlastní perspektivu nedělí, nanejvýš prostřednictvím krátkých poznámek při natáčení. Občas klade doplňující otázky a pomáhá rozvést, co nebylo dořečeno. Stejně tak dostává prostor k vyjádření málokdo další, hlavní slovo si ponechává Janžurová. Ta o vlastní osobě mluví s pokorou a neustále si ze sebe dělá legraci, a to i tehdy, když pojednává o některé z dramatičtějších událostí, které ji potkaly (projev nesouhlasu s okupací v roce 1968, ne příliš šťastné první manželství apod.). Hlavním přínosem snímku je zprostředkování civilního, přirozeným pozitivismem překypujícího obrázku člověka, s nímž většina populace přichází do kontaktu výlučně jen skrz jeho herecké umění a může se tak mylně domnívat, že díky tomu poznala i jeho osobnost. Něco málo na tom pravdy je, jelikož Janžurová svým postavám propůjčuje kus vlastní povahy, zbývá však také leccos nepoznaného.
Dokument není přehlcený faktografií, což je pochopitelné s ohledem na skutečnost, že se na Ivu Janžurovou zaměřuje především jako osobu a mnohem méně pak na to, v jakých souvislostech ji vnímají lidé zvenčí (to se ostatně snadno dozvíme odjinud, a proto by bylo zbytečné zařazovat to do filmu, jehož délka už tak sahá ke dvěma hodinám). Remundová s Janžurovou zkrátka připomínají (či odtajňují) to, co připadá podstatné jim, v té míře, která se jim zdá přiměřená. Dílo však přitom nepozbývá střízlivý úsudek a sebereflexi.
Se zvukovými efekty a hudbou se ve střihu příliš nepracuje. Vzhledem k množství použitých audiovizuálních ukázek na straně jedné a snaze režisérky zachytit Ivu Janžurovou v jejím „přirozeném prostředí“ na straně druhé na to nezbývá prostor. Teprve až závěrečné titulky doprovází – mimochodem velmi působivá – skladba „Madame de Janjour“ herce Igora Orozoviče, kolegy Janžurové z Národního divadla.
DOKUMENT: JANŽURKA
Žánr: dokumentární
Délka: 110 min
Scénář a režie: Theodora Remundová
Kamera: Jan Šípek
Hudba: Tadeáš Věrčák
Hrají: Iva Janžurová, Theodora Remundová, Sabina Remundová, Marta Kubišová, Stanislav Remunda, Igor Orozovič, Alice Nellis, Dušan Hanák, Valeria Recman
Střih: Jakub Hejna
Distribuce: CinemArt
