Dokument: Jiří Suchý (2019) – Lehce s životem se prát. Suchý suchý dokument nedopustí

Existuje český dokumentarista nebo dokumentaristka, jejichž jméno zná snad úplně každý? Pokud ano, jméno režisérky Olgy Sommerové by ve výčtu určitě zaznělo. Nebylo by divu. Je to na slovo vzatá profesionálka. Proto i při natáčení dokumentu o Jiřím Suchém dělala vše pro to, aby zachovala vysokou uměleckou hodnotu díla. Nasadila všechny nástroje a zkušenosti, které měla k dispozici, aby se divák náhodou nebavil a nesmál. Pravda, téma jí to hodně ztěžovalo. Spousta komických výstupů, zajímavé a atraktivní záběry na atmosféru divadla šedesátých let…

Proto se snažila vždy po takovém záběru nasadit dlouhou promluvu Jiřího Suchého či někoho z pamětníků, nebo hodně statický záběr. Nebýt to dokument o Jiřím Suchém, mohl se dokument rozebírat v seminářích filmové vědy a dlouze o něm diskutovat. Jenže je o Jiřím Suchém, a ať si o něm myslíme cokoli, má komiku skutečně hluboce zapsanou ve své DNA. Snahu o narostlou suchost a nudný výčet pokaždé rozboří vtipnou poznámkou nebo lehkou ironií. A sál se skvěle baví.

Ve svých osmaosmdesáti má už Jiří Suchý právo bilancovat. Konec padesátých a začátek šedesátých let byl v totalitním Československu, a vlastně v celém východním bloku, hodně zvláštní dobou. Období těsně po druhé světové válce, navíc zesílené obdobím poměrně brutálních čistek a stalinského teroru bylo temné a trochu děsivé. Poté ale nastalo jedno z prvních období oteplení, a právě na jeho začátku začíná kariéra Jiřího Suchého. Vystupuje v divadle Reduta především jako zpěvák a hráč na basu. Už tehdy se ale začalo rodit něco zvláštního. V malinkém sále byla často dvojnásobně převýšena kapacita diváků. Právě v Redutě se Suchý setkává s Miroslavem Horníčkem a Ivanem Vyskočilem, z tohoto spojení pak vzniklo divadlo Na zábradlí.

Právě pro něj napsal Suchý hru Kdyby tisíc klarinetů. V té si ještě zahrál. „Já jim to hrozně kazil,“ přiznává po letech, s typicky vtipným nadhledem, Suchý. Když mu bylo naznačeno, že v další hře – Faust, Markétka, služka, a já – už by hrát neměl, z divadla odešel. Dnes už můžeme říct naštěstí, protože právě to byl důvod, proč nakonec s Jiřím Šlitrem založili Semafor. Divadlo, které přes veškeré turbulence, kterými prošlo, zůstává naprosto jedinečným a sehnat sem lístky je skoro stejně obtížné, jako v letech šedesátých. I proto se stojí za to na dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát podívat.

Navíc nelineární práce s časem umožňuje vyhýbat se potenciálně problémovým tématům, jako je třeba smrt Jiřího Šlitra – ač se k období jeho smrti dokument hned několikrát vrátí, nechá ji stranou. Nakonec se k ní dostane, ale je vidět, jak moc se do ní autorům nechtělo. A je to škoda. Suchého vnímání tohoto momentu by si zasloužilo více pozornosti. A třeba o podezření ze spolupráce s STB či rozchodu s Josefem Dvořákem i Miloslavem Šimkem po Listopadu 1989 nezazní ani slovo. Pozitivní vyznění je zachováno, ale přece jen by vyrovnání se s těmito věcmi dokumentu slušelo. Skvělou práci odvedla Sommerová se svým týmem v archivech.

Dobové záběry, záznamy z představení, ale i všechen další materiál posunuje celý dokument hodně kupředu. I když jste fanoušky Semaforu, nejspíše uvidíte věci, které jste neviděli. Dokonce i v případě, že je vám už dnes podobně jako Suchému a na jeho představení jste chodili už tehdy a chodíte dodnes. Pro ty ostatní to bude novinek skutečně plný pytel. A jestli je vám hudba a humor šedesátých a sedmdesátých let blízký, nejspíše dostanete chuť si pustit některý z filmů, třeba Kdyby tisíc klarinetů, nebo záznam některého ze semaforských představení doma v televizi. Nebo Šimka s Grossmannem v autě cestou z kina.