- Reklama -

Bez nejmenších pochyb je Jiří Suchý jedním z největších fenoménů české divadelní scény. Semafor, který založil, byl v šedesátých letech fenoménem. A zůstal jím svým způsobem dodnes. Vznik životopisného dokumentu byl jen otázkou času. Olga Sommerová měla úžasnou možnost natočit jej ještě za Suchého života. Štěstí, nebo smůla? Těžko říct, v každém případě patří dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát ke světlejším momentům české dokumentaristiky.

Existuje český dokumentarista nebo dokumentaristka, jejichž jméno zná snad úplně každý? Pokud ano, jméno režisérky Olgy Sommerové by ve výčtu určitě zaznělo. Nebylo by divu. Je to na slovo vzatá profesionálka. Proto i při natáčení dokumentu o Jiřím Suchém dělala vše pro to, aby zachovala vysokou uměleckou hodnotu díla. Nasadila všechny nástroje a zkušenosti, které měla k dispozici, aby se divák náhodou nebavil a nesmál. Pravda, téma jí to hodně ztěžovalo. Spousta komických výstupů, zajímavé a atraktivní záběry na atmosféru divadla šedesátých let…

Proto se snažila vždy po takovém záběru nasadit dlouhou promluvu Jiřího Suchého či někoho z pamětníků, nebo hodně statický záběr. Nebýt to dokument o Jiřím Suchém, mohl se dokument rozebírat v seminářích filmové vědy a dlouze o něm diskutovat. Jenže je o Jiřím Suchém, a ať si o něm myslíme cokoli, má komiku skutečně hluboce zapsanou ve své DNA. Snahu o narostlou suchost a nudný výčet pokaždé rozboří vtipnou poznámkou nebo lehkou ironií. A sál se skvěle baví.

Autorka fotografie: Irena Zlámalová

Od vyhazovu k cestě vzhůru

Ve svých osmaosmdesáti má už Jiří Suchý právo bilancovat. Konec padesátých a začátek šedesátých let byl v totalitním Československu, a vlastně v celém východním bloku, hodně zvláštní dobou. Období těsně po druhé světové válce, navíc zesílené obdobím poměrně brutálních čistek a stalinského teroru bylo temné a trochu děsivé. Poté ale nastalo jedno z prvních období oteplení, a právě na jeho začátku začíná kariéra Jiřího Suchého. Vystupuje v divadle Reduta především jako zpěvák a hráč na basu. Už tehdy se ale začalo rodit něco zvláštního. V malinkém sále byla často dvojnásobně převýšena kapacita diváků. Právě v Redutě se Suchý setkává s Miroslavem Horníčkem a Ivanem Vyskočilem, z tohoto spojení pak vzniklo divadlo Na zábradlí.

Právě pro něj napsal Suchý hru Kdyby tisíc klarinetů. V té si ještě zahrál. „Já jim to hrozně kazil,“ přiznává po letech, s typicky vtipným nadhledem, Suchý. Když mu bylo naznačeno, že v další hře – Faust, Markétka, služka, a já – už by hrát neměl, z divadla odešel. Dnes už můžeme říct naštěstí, protože právě to byl důvod, proč nakonec s Jiřím Šlitrem založili Semafor. Divadlo, které přes veškeré turbulence, kterými prošlo, zůstává naprosto jedinečným a sehnat sem lístky je skoro stejně obtížné, jako v letech šedesátých. I proto se stojí za to na dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát podívat.

Autorka fotografie: Irena Zlámalová

Vyhýbání se konfliktům

Z přístupu Sommerové k dokumentu je citelně patrný obdiv ke zpovídanému. Není asi důvod se tomu divit. Dokument nepostupuje chronologicky, režisérka a scenáristka v jedné osobě nechává spíše vyprávění plynout. Občas přeskočí z novějších věcí na starší, někdy rozehraje více linek. Výsledku to ale rozhodně nijak neškodí, spíše naopak. Snímek má díky tomu slušný spád. Ale i kdyby na něj přišel někdo, kdo posledních padesát let prožil na nějaké vzdálené planetě a o Suchém nikdy neslyšel, dozví se vše důležité nejen o něm a lidech kolem něj, ale také o době a společnosti od padesátých let dodnes.

Autorka fotografie: Irena Zlámalová

Navíc nelineární práce s časem umožňuje vyhýbat se potenciálně problémovým tématům, jako je třeba smrt Jiřího Šlitra – ač se k období jeho smrti dokument hned několikrát vrátí, nechá ji stranou. Nakonec se k ní dostane, ale je vidět, jak moc se do ní autorům nechtělo. A je to škoda. Suchého vnímání tohoto momentu by si zasloužilo více pozornosti. A třeba o podezření ze spolupráce s STB či rozchodu s Josefem Dvořákem i Miloslavem Šimkem po Listopadu 1989 nezazní ani slovo. Pozitivní vyznění je zachováno, ale přece jen by vyrovnání se s těmito věcmi dokumentu slušelo. Skvělou práci odvedla Sommerová se svým týmem v archivech.

Dobové záběry, záznamy z představení, ale i všechen další materiál posunuje celý dokument hodně kupředu. I když jste fanoušky Semaforu, nejspíše uvidíte věci, které jste neviděli. Dokonce i v případě, že je vám už dnes podobně jako Suchému a na jeho představení jste chodili už tehdy a chodíte dodnes. Pro ty ostatní to bude novinek skutečně plný pytel. A jestli je vám hudba a humor šedesátých a sedmdesátých let blízký, nejspíše dostanete chuť si pustit některý z filmů, třeba Kdyby tisíc klarinetů, nebo záznam některého ze semaforských představení doma v televizi. Nebo Šimka s Grossmannem v autě cestou z kina.

Autorka fotografie: Irena Zlámalová

Velkou pochvalu si zaslouží také kamera. Za tu se postavila režisérčina dcera Olga Malířová Špátová, sama skvělá režisérka a dokumentaristka. Práce se záběrem hodně pomáhá, dodává jistou dynamiku, umí upoutat pozornost diváka na detail, který by jinak možná přehlédl. Dokonce i některá inscenovaná „náhodná“ setkání díky kompozici obrazu nevyznívají tak děsivě škrobeně. Jen u Karla Gotta zvonícího u dveří to opravdu nešlo. Tady trapnost a patos celou koncepci hodně naruší. Naštěstí je to jedna z nemnoha výjimek.

DOKUMENT: JIŘÍ SUCHÝ – LEHCE S ŽIVOTEM SE PRÁT

Režie: Olga Sommerová
Scénář: Olga Sommerová
Střih: Blanka Kulová
Kamera: Olga Malířová Špátová
Zvuk: Petr Provazník, Daniel Němec
Hudba: Jiří Šlitr, Jiří Suchý
Účinkují: Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Ondřej Suchý, Jakub Suchý, Tamara Suchá, Vít Suchý, Adam Suchý, Karel Gott, Stanislav Štepka, Irena Zlámalová, Soubor divadla SEMAFOR
www.cinemart.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
9
Informační hodnota
10
Vizuální zpracování
9
Hudba
9