Dokument Mečiar: Nudná hodina (a půl) dějepisu o zajímavých věcech

Politická kariéra Vladimíra Mečiara je sama o sobě fascinující nejen pro politology. Vždyť tenhle muž výrazně ovlivňoval dění na Slovensku (a částečně i v Česku) po mnoho let. Byl jedním z aktérů rozpadu tehdejší československé federace a určoval směřování samostatné Slovenské republiky až do konce devadesátých let minulého století. Fascinující materiál, který bohužel v plné nahotě odkrývá bídu české (a slovenské) dokumentaristiky.

Jak sám Vladimír Mečiar v dokumentu prohlásí, je málo lidí, o kterých za pár desítek let zůstane v knížkách aspoň jedna věta. „Bude pozitivní, nebo negativní, ale bude tam,“ říká téměř smířlivě politik, který svým agresivním stylem jednání a vystupování dokázal polarizovat společnost, ale zároveň strhnout davy.

Už se s nikým bavit nemusím

Autorce a režisérce Tereze Nvotové se povedl husarský kousek. Jako jedné z mála novinářů se jí dostalo možnosti hovořit s Vladimírem Mečiarem přímo v jeho vile Elektra v Trenčianských Teplicích. Při tomto rozhovoru vidíme úplně jiného Mečiara, než jakého si ti starší z nás pamatují. Skoro ho začnete mít rádi. Vidíte téměř sympatického a vlastně docela milého postaršího pána, který se většinu času usmívá. Rozhodně neútočí, vystupuje pozitivně, otevřeně odpovídá na dotazy dokumentaristky. Je to v obrovském kontrastu s jeho rozlučkovou řečí ve slovenské televizi, v níž říká, že s těmi, kteří jej kritizovali, se bavit vůbec nehodlá a s jemu nakloněnými médii až za čas.

Kromě tohoto – poměrně exkluzivního – rozhovoru se podařilo Nvotové sesbírat velké množství archivních záběrů, jejichž materiál měl údajně dohromady něco přes 350 hodin. Není divu, celý snímek byl původně její absolventskou prací, která teprve ve střižně přerostla v celovečerní dokument. Autorce se také podařilo mluvit s několika velmi zajímavými lidmi, ať jde již o některé investigativní novináře či odborníka na politický marketing, který stál za Mečiarovými úspěchy a odhaluje způsob komunikace, který mu lásku davů pomáhal udržet a prohlubovat.

Bohužel právě tenhle dramatický a fascinující materiál odhaluje na dřeň bídu současné české dokumentaristické školy. Jako by se autoři báli, že pokud bude jejich snímek aspoň trochu zajímavý či dokonce zábavný, sklouznou do bahna komerce, čímž se zcela zpronevěří svému bohulibému vyššímu poslání. Takže i Nvotová se ze všech sil snaží, aby i z tohoto neskutečně zajímavého materiálu, který přímo vybízí k sestříhání a gradování v duchu akčních filmů (protože parametry to má), udělala co nejnudnější školometské vyprávění. A že se jí to daří, za tuhle hodinu a půl by se styděl i ten úplně nejkonzervativnější učitel dějepisu!

Když už to náhodou vypadá, že by mohl snímek dostat trochu spád, utlumí ho sama Nvotová svými vstupy. Jednak v řadě případů banálními až hrůza a jednak přednášenými hlasem, který by uspal i člověka nadopovaného dvojitou dávkou kokainu. Místo, aby se snažila sdělení dodat dramatičnost, opakuje, jak si jako malá hrála na Mečiara, či že Mečiar byl hlavním tématem hovorů dospělých v devadesátých letech. Odhalit, ke komu vlastně mluví, ani snad nejde. Dokument Mečiar si pustí spíše lidé, kteří tohle všechno budou vědět. Pro ty vlastně nic nového v celém snímku není.

Recenze: To je přece Rocco!

Nudnost podání podtrhuje i způsob konverzace s respondenty, snad s výjimkou samotného Mečiara a jeho marketingového guru Fedora Flašíka. Všichni ostatní vystupují v dokumentu ve stylu „mluvící hlava“, který mají tak rádi všichni ve zpravodajství.

Důležité je mluvit pokud možno pomalým hlasem bez náznaku intonace. Co na tom, že mluvíte o vraždě, únosu či rozkrádání? Opět platí, hlavně diváka nezaujmout. Pokud usne, je to nejlepší důkaz vysokého filmařského umění. Štěstí, že autorka odolala pokušení použít ze sebraného materiálu ještě více. To by se už opravdu Mečiar nedal přežít.

Přitom si stačí vzpomenout třeba na italský dokument Rocco. I ten měl fascinující materiál (byť z poněkud jiného soudku) a autoři dokázali vystavět dynamický, zajímavý snímek, který vás prostě strhne. To u Mečiara rozhodně neplatí.

Poučení pro dnešek

Přesto je potřeba dokumentu za něco složit hold. Poskládání celé Mečiarovy politické kariéry do jednoho snímku je velmi užitečné k tomu, aby se dala pochopit jako celek. Uvědomit si její kořeny, kde se vzala, z čeho rostla, na čem byla založena. Záběry téměř fanatických důchodkyň, které svého guru vynášejí do nebe, výroky o tom, že Mečiar je jediný z politiků, který myslí na obyčejné lidi a rozumí jim, a nakonec i znechucení mladé generace z celého období po Mečiarově pádu, to vše je v dnešní české realitě hodně povědomé. Jako bychom se najednou ocitli někde na začátku tohoto dokumentu, jen to už není film, ale skutečný život. Problém je, že všichni ti, kteří by si to měli nebo možná mohli uvědomit, se asi na něj nepodívají. Není přitom úplnou náhodou, že pro Mečiarova následovníka Roberta Fica připravuje marketingovou komunikaci opět Fedor Flašík.