Dokument Můj neznámý vojín (2018): Molotovův koktejl emocí

„Okupantko, Rusando,“ vyslechne si režisérka filmu Můj neznámý vojín od postaršího ‚hrdiny‘ s jezevčíkem v tramvaji. Jen proto, že onen muž nerozezná ukrajinštinu od ruštiny, a má zrovna pocit, že by měl prokázat svou sílu a bezúhonnost. Tak, jak to my Češi docela umíme. Zejména, když si připadáme v přesile.

Anna Kryvenko je mladá ukrajinská studentka pražské FAMU. Po téhle konfrontaci v tramvaji uvažuje, proč ji vlastně onen muž napadl. „V roce 1968 jsem přece ani nebyla na světě. A navíc, je to už 50 let. Jak já za to můžu?“ ptá se sama sebe. Ale pak se stane něco zvláštního – při jedné návštěvě rodičů na Ukrajině zjistí, že rodinné album je plné fotografií, z nichž někdo vystříhal jistého muže.

Začne se ptát. A nakonec zjistí, že možná, byť jen hodně vzdáleně, za okupaci může. Její prastrýc totiž byl jedním z těch, kdož přijeli do Československa s okupační armádou. Nikdy ho nepoznala. „Když se vrátil z Československa, s nikým nemluvil. A několik měsíců nato spáchal sebevraždu,“ dozví se nakonec.

Válka a okupace mnoha tváří

Pro Kryvenko mají informace o událostech roku 1968, které se postupně dozvídá, navíc ještě jeden nečekaný rozměr. I část její vlasti je okupována, pravda, místo Rudé armády a Sovětského svazu je to Rusko. Ale přístup je v lecčem podobný. Krym byl anektován a na východě země podporují ruské síly separatisty, kteří se snaží přičlenit k Rusku i další ukrajinská území. Dokonce i propaganda je podobná. Jen místo řečí o kontrarevoluci, spiknutí se západním Německem a snaze umožnit nástup vojsk NATO, se dnes mluví o mletí dětí do masových konzerv a věšení všech rusky mluvících lidí na kandelábry. Dikce je podobná.

Dokument Můj neznámý vojín je tak spíše než klasickým dokumentem o okupaci Československa osobní výpovědí jeho autorky. Je její snahou vyrovnat se se vším, co zažívá okolo sebe, s tragédií v rodině, hrůzou odehrávající se v její rodné zemi, ale i tím, čemu musí občas čelit v současné Praze. Tomuto stylu napomáhá i podkres deníkovými záznamy, které jsou sice sporadické a neúplné, ale dodávají snímku další rozměr. Silné emoce a práce s nimi jsou zřejmě nejsilnějším trumfem, který může dokument vynést.

Jinak je to spíše soubor střípků. Očekávat od něj, že přinese nějaké nové, nečekané informace, by bylo asi trochu naivní. Ruské archivy zůstávají nadále zavřeny vědcům, natož dokumentaristům. Anna Kryvenko tak jen těžko mohla dokumentaristicky zmapovat jeho osudy. Možná to ani nebylo jejím záměrem.

Vzniklý střihový dokument, jakkoli si občas vypomáhá opakováním stejných záběrů, přesto ukazuje trochu nový pohled. Notoricky známé záběry protestů – především z pražských ulic – se mísí se záběry přímo z tanků a dalších vozidel okupační armády. Pokud náladu davů stojících proti tankům namícháte s vyprávěním o Krymu, nebo třeba dění na východní Ukrajině, případně zprávami o střetech na Majdanu, jde skutečně o emocionální Molotovův koktejl. Třaskavinu, jejíž explozi můžeme jen obtížně kontrolovat.

Přemýšlení o nás samých

Pokud bychom se na snímek Můj neznámý vojín dívali striktně jako na historický dokument, asi bychom museli konstatovat, že očekávání naplněna nejsou. Chybí kontinuální dějová linka, autorka nechává zvolna prolínat vzpomínky své či svojí rodiny se záběry okupovaného Československa, hořících barikád, ale i tanků. Kdo se o soudobé dějiny aspoň trochu zajímá, nic nového se nedozví. Byť musíme uznat, že v některých chvílích působí záběry z pražských ulic velmi syrově. Možná teprve nyní si nejmladší i střední generace uvědomí, jak děsivě blízko jsme byli skutečné válce a obrovskému krveprolití.

Díváte se na vyděšené mladé chlapce s ostře nabitými samopaly, na tanky obklopené davem lidí nebo ty s hořícími nádržemi. V tu chvíli vám začne docházet, že stačilo, aby jich několik ztratilo nervy – logická reakce vojáka na nepřátelském území je přece střílet, když je jeho vozidlo napadeno. Jedno náhodné zachycení o spoušť kulometu, jedna chyba velitele tanku, cokoli.

A obětí nemusela být ona pětistovka, ale mohly jich být tisíce a desetitisíce. Samozřejmě, že to jakkoli nesnižuje odhodlání a hrdinství těch, kteří při odporu vůči okupaci své životy položili, nebo byli těžce zraněni. Ani to nijak neomlouvá agresi velení Rudé armády. Při sledování dokumentu Můj neznámý vojín vás ale musí napadnout, kdo měl vlastně větší strach – ti, co stáli proti tankům, nebo ti na nich?

A ještě o něčem budeme možná po tomhle dokumentu přemýšlet. O nás samých. O hrdinech, ale hlavně o těch, kteří se hrdiny stávají, až když už o nic nejde. Tak jako jím byl onen pán v tramvaji (a nebyl jediný), který si dovolil na mladou dívku. Jak to může dopadnout, ukazuje závěr dokumentu, který popisuje lynč ukrajinské ženy v Košicích v srpnu 1968. Tu zfanatizovaný dav svlékl do naha a obzvláště velcí hrdinové ji před zraky syna vlekly za krk po ulici jako zvíře. Zkrátka, když nic nehrozí, hrdinů máme dostatek.