Recenze Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně: Získal půlku světa, ale ve spíži nemá ani cibuli!

Noční nádraží v Brně někdy skrývá víc než odstavené vlaky. Občas se z mlhy a tmy vynoří temná postava v plášti, nápadně podobná Darth Vaderovi v jednom ze záběrů v Rogue One. Jenomže postava v ruce nedrží světelný meč, ale kufr. Je to mladý Adolf Hitler, který je nucen v Brně počkat na vlak, jenž by ho dovezl do Vídně na přijímací zkoušky z umění. Dostane se na svoji vysněnou školu, nebo nedostane? Doufejme, že ano.

Alternativní realita by to byla krásná, jenomže není. Místo výtvarné školy čeká na Hitlera vysoká politika, vyhlazovací tábory a nepříjemný třes v rukou. Arnošt Goldflam si však s tímto námětem pohrál tak, aby se ze smutného příběhu o smrti a nenávisti stala groteska. A přesně taková Hitlerovic kuchyně je.
Hned na začátku potkává mladý Adolf na nádraží také (poměrně) mladého Stalina. Slovo dá slovo, proběhne několik vtipných dialogů a nakonec si nadějní politici slíbí, že změní svět – každý po svém.

Z mírně děsivého, ale černě humorného úvodu se hra přesouvá o mnoho let později, do bytu sexuálně frustrované Evy Braunové a permanentně unaveného a netečného Hitlera. Braunová chce dítě, kdežto Hitlera zajímá jen politika, a tak doma vzniká dusno, že by se dalo krájet. U Hitlerů v kuchyni se však krájí pouze mrkev, protože Adolf je vegetarián a Eva neumí vařit.

Situaci nezlepšují ani sousedské vztahy, neboť nafrněná Goebbelsová má neustále hloupé řeči, šíří drby a chvástá se. Její manžel tomu také moc nepomáhá; za vůdcovými zády si s Himlerem a Göringem tropí z Führera žerty, vymýšlí rýmovačky a perou se jako malé děti. Konec války je na spadnutí, kolektivní deprese stoupá a poslední stádium zoufalství je smích. Tak se smějeme. A smějeme se také s Hitlerem, protože ten se rozhodne napsat novou knihu – plnou nejčernějšího humoru a nekorektních vtipů.

Nesměje se ale Braunová. Ta běhá mezi svým a Goebbelsovým bytem, půjčuje si suroviny a snaží se hrát důstojnou vůdcovu družku – i když marně. Brečí doma do rudých závěsů s hákovými kříži, plete čepičky, kouří jednu cigaretu za druhou a cpe se bábovkou, za což se jí vysmívá Goebbelsová.
Kdo si však se smíchem potyká nejvíce, jsou diváci v sále. Dialogy jsou napsány velmi humorně, výkony herců vystoupaly do výšin a příběh doslova eskaluje, když Hitler začne v krytu pomalu likvidovat své stoupence – samozřejmě za doprovodu skvělých hlášek.

Inscenace měla sice premiéru už v roce 2007, ale Hitler diváky evidentně stále baví. Musím uznat, že Petr Jeništa je v roli Adolfa vážně úžasný a akurátní. Potí se, třese se a křičí natolik autenticky, až z něj občas naskočí husí kůže. Neméně skvělá je Táňa Malíková v roli Evy Braunové, již zdědila po kolegyni Janě Plodkové.

Pochvalu si tvůrci zaslouží také za kulisy. Ty si upravovali herci sami přímo za chodu hry. Autoři skvěle využili prostoru, takže nebylo nutné pořizovat víc nábytku než dva obměňující se stoly, svícny, pár židlí, psací stroj, stojan s mapou a obrovské rudé závěsy, do kterých se dalo leccos schovat.

Co však bohužel musím uvést jako mínus, byl poměrně utahaný a zdlouhavý konec představení. I když se inscenace nesla v příjemně humorné atmosféře, finále, kdy se Hitler vrací na scénu jako starý, spokojený stařík, jenž utekl do Jižní Ameriky, se poněkud zasekne a člověk se přestane soustředit.

Posledních pět minut však nemůže ani v nejmenším pokazit dojem z celého představení, na které už deset let chodí stovky diváků stále znova a které se snad ještě dalších deset let bude hrát. Historky z Hitlerovic kuchyně totiž už patří k takové té klasice, kterou musíte v HaDivadle určitě vidět.