Filmová recenze: Americká idyla podle Ewana McGregora

Skotský herec Ewan McGregor, kterého nejde nemilovat, se pustil do režijního debutu podle knižní předlohy geniálního amerického spisovatele Philipa Rotha. Americká idyla jakožto román si vysloužila Pulitzerovu cenu v roce 1998. Co si vyslouží jako film, můžeme hádat, ale nic velkého to zřejmě nebude.

Herci hrající již řadu let občas nabydou dojmu, že by byli co k čemu i na křesle režiséra. Pak vznikají slátaniny jako U moře (film Angeliny Jolie), přehnanosti à la Umučení Krista (Mel Gibson), ale taky skvosty jako Gran Torino nebo Million Dollar Baby (Clint Eastwood). Ewan McGregor si rozhodně neuřízl ostudu, ale jeho Americká idyla je místy až moc americká, také jaksi bezbarvá a unylá. Přitom příběh je to pozoruhodný.

Dítě štěstěny, fešák a nadějný sportovec Seymour Levov, kterému nikdo neřekne jinak než Švéd, se ožení s Miss New Jersey a převezme otcův prosperující podnik na výrobu rukavic. V nádherném domě na venkově pak společně se svou půvabnou ženou vychovává svou jedinou dcerku Merry. Merry jako by otci z oka vypadla.

Už od raného dětství je jasné, že dívenka je velice osobitá a inteligentní, ale také přehnaně citlivá a na otce nezdravě fixovaná. Všechno plyne v sluncem zalitém čase až do doby, kdy Merry přijde do puberty. Amerika je ve válce s Vietnamem a Švédova dcera má po krk establishmentu, ale především vlastních rodičů, kteří nikdy nečetli Marxe a umírající Vietnamci s nimi nic nedělají. Frustrovaná Merry tak vezme spravedlnost do vlastních rukou a tím pro Švéda a jeho rodinu končí americká idyla.

Na knihách Philipa Rotha jsou zajímavé především myšlenkové pochody hlavních aktérů. Roth má psychologii postav zmáknutou na jedničku, a přesto se k nim člověk tak nějak těžko dostává. Zfilmovat zrovna jeho knihy chce odvahu a McGregor ji našel. Způsob, jakým vypráví, je ale místy plný klišé a prázdných slov.

Naštěstí v únosné míře. Nemyslím si, že byste se u filmu nudili, spíš se z něj dalo vytřískat víc. McGregor v roli Švéda je příjemný jako vždy. Jeho herectví by se dalo přirovnat k Mattu Damonovi – oni vlastně moc nehrají a stejně jim to vždycky vyjde. Jennifer Connelly je v druhé polovině filmu snad až příliš teatrální a Dakota Fanning coby rozhněvaná mladá žena působí jako tělo bez duše. Dohromady tvoří ale celkem uvěřitelnou rodinu.

Hlavním bodem filmu pak zůstává otcova nezdolná naděje, že jeho holčička přece nemůže být chladné vraždící monstrum. Tam, kde matka dávno rezignovala a dokázala se oprostit od faktu, že kdysi měla dceru, je otec ochoten uvěřit bláhovému přesvědčení.

Holt tatínkova holčička. Americká idyla tak vypráví příběh zoufalého muže, který odmítá přijmout fakt, že nezná svoje vlastní dítě. Protože jak ve filmu zazní, i když si myslíme opak, vždycky se v druhých pleteme. I v těch, kdož jsou našemu srdci nejblíž. A není pravda, že za všechno můžou vždycky jenom rodiče. Běžte se přesvědčit třeba do kina Lucerna.