- Reklama -

Aby si nějaký snímek zasloužil ocenění jako hodný pozornosti všech fanoušků skutečného umění a filmové vědy, musí si dát pozor, aby se náhodou diváci nebavili. Islandský režisér Hlynur Pálmason je naštěstí v tomto směru zkušeným tvůrcem, a tak snímek Bílý bílý den milovníky festivalových filmů nadchne. Jeho tempo je totiž zběsile pomalé, a tak je čas na rozjímání.

Ne každý může vyrazit na filmový festival do Karlových Varů, pokud si ale chcete vyzkoušet, jaké filmy by tam na vás čekaly, je tu jedna možnost. Díky KVIFF Distribution se do kin v Česku dostávají zajímavé snímky, které se na festivalu objevily. Rovnou je asi třeba říci, že tento typ kinematografie vyžaduje velmi specifického diváka schopného hodně odlišného vnímání filmové mluvy, než je tomu u většiny „komerčních“ snímků.

Každý, kdo se chce nazývat skutečným filmovým intelektuálem, musí oceňovat především hloubavost těchto filmů, kdy každý jemný pohyb v tváři hrdiny má nějaký další, běžným tupcům skrytý, význam. A proto je potřeba mít vždy dost času, aby o tom mohl divák přemýšlet. Není tedy potřeba ho zbytečně zahlcovat dějem, který může klidně pár minut počkat.

Řekni to obrazem

Právě takový filmový jazyk skvěle zvládá islandský režisér Hlynur Pálmason, který už na filmových festivalech po světě posbíral celou řadu ocenění. Platí to i o jeho nejnovějším díle Bílý bílý den, ke kterému napsal scénář. To, že se jedná o skutečné umělecký film, pochopí divák velmi záhy, úvodní několikaminutová sekvence, ve které nejprve auto jedoucí po silnici hustou bílou mlhou, v níž se moře i krajina kolem slévá v jedno, prorazí svodidla a spadne ze srázu. Pochopitelně, že ono auto se nežene po asfaltu rychlostí Semira Gerkhana. Skutečná lahůdka pro znalce přijde vzápětí:

dlouhá pasáž, v níž se objevuje statický záběr na lehce zanedbaný dům a zahradu kolem. Dynamiku zde dodává měnící se světlo a roční období, stejně jako stádo divokých koní, kteří občas v poklidu přežvykují trávu. To je moment, kdy můžete skutečně, jak je to u správného festivalového filmu na místě, začít přemýšlet o smyslu života, základní otázce vesmíru, ale také o bytostně animálních osudech hlavního hrdiny. Nevadí, že ho neznáte. Bude rozhodně rozervaný, pochybující a vůbec se bude zmítat v existenciální krizi.

Takovým miláčkem filmového fanouška je právě Ingimundur v podání etablovaného známého islandského herce Ingvara Sigurdssona. V autě zřítivším se ze srázu seděla jeho manželka. A on se nyní rozhodl, že dům na břehu moře, ano, ten který jsme si prohlíželi na začátku, zrenovuje. Chce, aby se sem mohla nastěhovat jeho dcera s manželem a vnučkou Salkou. S tou má Ingimundur velmi úzký vztah. Práce na domě má být jistým druhem terapie, jak se vyrovnat se smrtí manželky.

A Pálmason jako skutečný mistr oboru ví, že správný filmový fanoušek nestojí o souvislosti. S ním je možné komunikovat výhradně obrazem. To on opravdu umí, takže v okamžiku, kdy začnete jen trochu pochybovat, jestli je film opravdu tím pravým uměním, čeká na vás dlouhý statický záběr, který vám dá příležitost přemýšlet nad tím, co by se na plátně mohlo dít, kdyby se na něm něco dělo.

Není to naprosto úžasné? Zkrátka jedním obrázkem řeknete více než stovkou slov, nebo snad – bůh chraň – nějakým dialogem. Stačí těch pár, co tam být musí. Ale nemyslete si, že se Ingimundur praští do prstu při zatloukání prkýnka na střeše jen tak, protože je nešikovný. Kdepak, modřina rozlévající se pod jeho nehtem říká tolik, jen to slyšet…

Akční scéna jako slow motion

Zápletku do celého děje přinese krabice s manželčinými věcmi, kterou Ingimundurovi přinese jeho dcera. Prý se konečně dostala ke sbalení matčiných věcí. Naštěstí i po letech (podle úvodních záběrů na dům jí odhodlávání muselo trvat tři roky, možná déle) košile v bedně voní nikoli zatuchlinou, ale pachem milované ženy. Co však znamenají ty poznámky, které našel? Měla snad jiného muže? On ji přece nikdy nepodvedl.

Jako bývalý policista ví Ingimundur moc dobře, co dělat. Ostatně dodnes občas zajde s kolegy ze stanice na kávu a kus řeči. Brzy se tak začne rýsovat potenciální sok v lásce. Nebo vlastně bývalý sok. A tady opět režisér prokazuje své umění. Kdo by čekal, že se zpronevěří příkazu a dopustí snad nějakou akční scénu? Kdepak, Bílý bílý den nesmí nic pošpinit. A tak dokonce i bitka na policejní stanici probíhá skoro jako zpomalená. Filmový fanoušek prostě musí vstřebávat každou myšlenku, každý drobný detail hraje roli, jen tak můžeme Pálmasonovi porozumět.

 

FILM: BÍLÝ BÍLÝ DEN

Režie: Hlynur Pálmason
Scénář: Hlynur Pálmason
Střih: Julius Krebs Damsbo
Kamera: Maria von Hausswolffová
Hudba: Edmund Finnis
Hrají: Ingvar Sigurdsson, Ída Mekkín Hlynsdóttirová, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttirová, Björn Ingi Hilmarsson, Elma Stefania Agustsdottirová, Haraldur Stefansson, Laufey Elíasdóttir, Sigurður Sigurjónsson, Arnmundur Ernst Björnsson, Þór Hrafnsson Tulinius, Sverrir Þór Sverrisson
www.aerofilms.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
4
Herecké výkony
5
Vizuální zpracování
9
Hudba
6