Film Budiž světlo (2019): Čistokrevná festivalová klasika

„Nejvíc na svět nadávají ti, kteří ho nikdy neviděli,“ prohodí Milan k manželce Zuzaně cestou od svého otce. S ním má od malička hodně problémový vztah, je to autoritativní násilník, který ho neustále shazuje a ponižuje. Je tu ale větší problém – nejstarší syn Adam prochází pubertou. Milan je přesvědčen o tom, že problémy, které s ním mají, jsou spojené právě s dospíváním. „To jsou hormony, to přejde,“ říká Zuzaně. Pak ale náhle u domu zazvoní policejní hlídka. Jeden z Adamových spolužáků spáchal sebevraždu. Milan to nejdřív bere s nadhledem, syn mu přísahá, že o tom nic neví. Žoviálně se zbaví policistů, stejně jsou to jeho známí. Pak ale začíná vycházet najevo, že ve vesnici je toho v nepořádku trochu víc.

Jak Adam, tak jeho spolužák, jsou totiž členy hodně divné, polovojenské organizace. Chodí společně do střeleckého klubu. „Musíme podstupovat zkoušky, ale jen kvůli disciplíně,“ vysvětluje otci. A to mu samozřejmě začne vrtat hlavou. Proč dokonce i mladší ze synů opakuje plytké fráze o obraně země? Když k tomu ještě Milanův otec pronáší cosi o tom, jak dobře bylo za slovenského štátu, dostává obraz dění na vesnici ostřejší a nepříliš hezké obrysy. Ale dokáže s tím někdo něco udělat? Vždyť i místní farář, velmi respektovaná to osoba, tyhle aktivity obhajuje. Protože víru je přece třeba bránit.

Marko Škop se pustil do velmi kontroverzního a těžkého tématu. Jak snadno lze pracovat s nenávistí a jak lehké je manipulovat s lidmi? Hlavně s těmi, kteří nemají rozhled, ale o to silnější pocit, že jsou opuštění a všichni na ně zapomněli. Díky své dokumentaristické zkušenosti dokáže Škop, který si ke snímku Budiž světlo napsal i scénář, tenhle obrázek vykreslit velmi realisticky. Navíc umí točit také věci, které jsou dostatečně nudné. Přiznejme si, že méně zkušený tvůrce by z příběhu chlapce dohnaného k sebevraždě fašizující polovojenskou skupinkou kamarádů dokázal vytvořit třeba detektivku se solidním spádem. Nebo dokonce psychologické drama, kde by divák napjatě očekával další dění a záběr.

Naštěstí tomu všemu se ubránil. Už tak hodně pomalé tempo vyprávění dokáže navíc ještě zpomalit několikavteřinovými, téměř statickými výplňovými záběry. Tu vypomůže příroda, tu záběr na některého z hrdinů. Ti ostatně ve snaze udržet film skutečně přitažlivým pro festivalové publikum režisérovi zdatně pomáhají. Zejména Milan Ondrík v roli Milana předvádí, že jeho mimický repertoár snese rozhodně srovnání s Chuckem Norrisem. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco hollywoodská superstar působí věčně zamračeně, Ondrík se zdánlivě neustále potutelně usmívá. Ve zvláště vypjatých chvílích, kdy bije svého syna, to působí trochu divně. Ale není v tom jediný, zdatně mu sekundují všichni ostatní, kteří po většinu filmu působí, jako by byli v křeči.