Když tehdy začínající Jan Svěrák točil svou Jízdu, bylo pro řadu mladých lidí ztělesněním svobody vzít kabriolet a vyrazit na cestu někam bez cíle. Dnešní čerstvě dospělí mají mnohem více možností a také trochu rozevlátější představy. Takže už to není road movie, ale rovnou boat movie, Do větru. A jako u každého takového filmu nesmí chybět několik (tady dva) mužů a jedna sexy slečna.

Otec filmového dokumentaristy Honzy je zřejmě poměrně zámožný člověk. On sám ale vyznává trochu jiné hodnoty, a tak to – podle řady náznaků – vypadá, že vztahy mezi nimi nejsou úplně ideální. Vrcholící imigrační krize ale nadšeného mladého aktivistu láká stejně jako můru rozsvícená lampa. Pro jednou mu tedy alespoň jeden ze symbolů otcova majetku, menší jachta v Řecku, úplně nevadí. Rozhodne se na ní vyrazit směrem k ostrovu Lesbos, kam připlouvají čluny s uprchlíky. „Aspoň ta tvoje jachta bude jednou k něčemu dobrá,“ odpoví do telefonu otci, než vyrazí směr Řecko.

Tak trochu podivní sourozenci

O provoz a pronájem lodi se Honzovu otci stará poměrně zvláštní pár. Vlastně to tak úplně pár není. Matyáš a Natálie jsou, alespoň oficiálně, sourozenci. To, že je jejich vztah hodně blízký, je ovšem patrné na první pohled. Aby bylo dramatičnosti scénáře učiněno za dost, oba jsou přirozeně přibližně Honzova věku. Tím je o zápletku vlastně postaráno. Dva mladí muži, každý trochu jiný, jedna krásná žena, a k tomu moře a uzavřený prostor nepříliš velké jachty, kde o sebe musí zákonitě zakopávat.

Nemá smysl chodit kolem horké kaše, každému je asi jasné, že atmosféra na lodi musí postupně houstnout. Matyáš se svou sestrou se jednoho dne sebrali, a aniž by řekli rodičům, kam míří, vyrazili do Řecka. Od té doby žijí na lodi, kašlou na pravidla, a vlastně tak trochu i na okolní svět. Žijí jeden pro druhého. To Honza je typický buřič, který věří, že jeho posláním je svět měnit. Filmový dokument chápe jako cestu, jak toho dosáhnout. Pomoc uprchlíkům je pro něj naprosto samozřejmá, svět přece musí něco dělat.

Zapomenout nesmíme ani na Natálii. Těžko někoho překvapí, že to mezi ní a novým pasažérem pořádně jiskří. Ostatně je více než pohledná a také on je – možná trochu překvapivě na aktivistického dokumentaristu – vysportovaný a sexy mladý muž. Problém je, že čím blíže má Honza k dívce, tím bolestněji si začíná uvědomovat, že její bratr je pro ni mnohem bližší, než by bylo zdravé. Že z toho kouká pořádný problém? Tak to se tedy vsaďte.

Film o hledání se. Hrdinů i tvůrců

Tak jako road movie je i první česká boat movie především filmem o hledání sebe sama. Prostor v něm dostává nastupující herecká generace. V roli Honzy ukazuje Vladimír Polívka, že geny po rodičích se nedají tak úplně zapřít. V jeho hereckém projevu lze najít stopy umění otce, ale i velmi specifického herectví matky Chantal Poullainové. Nutno uznat, že patří k příjemným překvapením filmu. Hraje velmi civilně, až nenuceně, což příběhu dodává jistou autenticitu.

Aniž bychom se totiž Jenovéfy Bokové v roli Natálie chtěli dotknout, její hlavní devizou je, jak vypadá. Tahle herečka si pomalu začíná získávat statut nastupující femme fatale nových českých filmů. Pamatujete její nenápadný, ale přesto nepřehlédnutelný výkon v Revivalu? Upozornila na sebe už i v seriálech. Není to katalogová kráska, přesto má charisma, pro které by řada mužů klidně vraždila. Je to právě ona, kdo dokáže atmosféru snímku řádně okořenit. Za její obsazení určitě patří tvůrčímu týmu v čele se scénáristkou a režisérkou v jedné osobě Sofií Šustkovou plusové body.

I když k jejímu samotnému projevu lze mít výhrady (ve vypjatých chvílích působí malinko bezradně), v její interakci s Polívkou lze najít jeden z mála důvodů, proč tenhle film vidět. Matyáš Řezníček jako její bratr se totiž po většinu času jen nepříliš úspěšně snaží najít svůj výraz a polohu. Jeho suverenita, kterou mu předepisuje scénář, působí uměle a vydřeně, určité bonvivánství ještě více. Zkrátka, vypadá to, že mu role úplně nesedla, a nepodařilo se mu najít si svou věrohodnou pozici.

To ostatně platí i o většině těch, kteří se na filmu podíleli. Je určitě záslužné, že se dali dohromady lidé, pro něž je Do větru filmovým debutem. Platí to o režisérce a scénáristce, ale také o kameramanovi Janu Pivoňkovi i Mikoláši Růžičkovi, autorovi hudby. Celý film tak vyznívá jako snaha najít svou vlastní polohu a svůj výraz. Je patrné, že Sofie Šustková má k vodě a jachtaření opravdu blízko. Bohužel tuhle svoji vášeň nedokáže jako režisérka úplně ovládat, takže někdy z filmu trčí až příliš. Určitě by prospělo, kdyby měl scénárista nad sebou režiséra, který by dokázal snímku dodat trochu více dynamiky a vyhnout se některým tůňkám bez pohybu.

Tento dojem ještě více zdůrazňuje kamera. Jan Pivoňka poměrně často sahá k práci s hloubkou ostrosti, kterou chce v některých chvílích vyjádřit dramatičnost situace, případně podtrhnout děj. Jen doufejme, že je to tak, a jeho jedinou motivací není snaha působit umělecky. V konečném důsledku je ale celé tohle počínání pro diváka spíše rušivé. Zejména častá snaha nechat vyniknout hlavním hrdinům rozostřením veškerého pozadí bere snímku atmosféru moře a nekonečných dálek, navíc je poměrně náročná na oči.

 

Film: Do větru

Režie: Sofie Šustková
Scénář: Sofie Šustková
Střih: Lukáš Moudrý
Kamera: Jan Pivoňka
Hudba: Mikoláš Růžička
Obsazení: Vladimír Polívka, Jenovéfa Boková, Matyáš Řezníček
www.dovetru.com

 

PŘEHLED RECENZE
Příběh
4
Herecké výkony
8
Vizuální zpracování
5
Hudba
6