Film: Dokud nás svatba nerozdělí. Cizí neštěstí vždy rozesměje

Svatba – pro někoho noční můra, pro jiné den, na který čekají celý život. Pokud je ovšem jejich organizace vaší profesí, tak jako u Maxe Angélyho, najednou se na všechno díváte trochu jinak. Ne že by emoce mohly jít stranou, ovšem jsou obvykle trochu jiné než u těch, kteří předstupují před oddávajícího. Ale že mnoho lidí poznáte z jiné strany, na to můžete vsadit.

Nejpozději od Svateb podle Mary každý konzument­ hollywoodských trháků ví, že organizovat svatby není žádná zábava. Naopak, je to čisté, intenzivní a děsivé peklo. Pravda, když nejste krásná Mary, příliš vám nehrozí, že se zamilujete do ženicha. Ovšem to ještě neznamená, že by to bylo nějak snazší.

Zejména, když se vám hroutí osobní život – s manželkou jste si dali pauzu a milenka vás pošle k vodě přesně před onou velkou událostí, přestože je součástí týmu. A navíc je klient tak nesnesitelný idiot, že máte obrovskou chuť říct nevěstě, ať utíká pryč.

Dokonce si pohráváte s myšlenkou, že mu fyzicky ublížíte. Jak se samotná událost blíží, s vaší nervozitou roste také chuť to udělat. Ovšem pak se na scéně objeví jeho matka a vy okamžitě pochopíte, že může být hůř. Seznamte se majitelem svatební agentury Maxem Angélym. Téhle role se ujal Jean-Pierre Bacri, který dokáže být natolik nesympatický, arogantní a sebestředný, že ho prostě nebudete litovat. Což je dobře, protože i to vám pomůže se na cizím neštěstí opravdu pást a v kině se celkem dobře bavit.

Francouzská škodolibost v plné kráse

Když se řekne francouzská komedie, je to záruka úspěchu. Nečekejme ale richardovské či belmondovské šílenosti. Kdepak, Dokud nás svatba nerozdělí hraje spíše na strunu jemného, situačního humoru, jež využívá především lehkou škodolibost, kterou každý v sobě tak trochu má. Režijní dvojice Eric Toledano a Olivier Nakache, stojící i za scénářem, situaci divákovi usnadňuje tím, že najít někoho sympatického, komu by se dalo fandit, je v tomhle filmu skoro nemožné. Tak jako v životě i tady platí, že když se může něco pokazit, tak se to pokazí.

Navíc tady máme neskutečně otravného a arogantního Pierra (hraje ho Benjamin Lavernhe), který se rozhodne vzít si Heléne (Judith Chemlaová) skutečně ve velkém stylu. Na zámečku ze 17. století, kde vše musí být velkolepé a dokonalé. Vždyť i on sám je dokonalý. A tak Max dostane instrukci, aby na pódium pozval skromného člověka, kterému by rád poděkoval, protože bez něj bychom tu nebyli. Pierra. „Seznámíte mě s Pierrem?“ ptá se celkem pochopitelně Max. „Já jsem Pierre, tupče,“ zazní odpověď. No uznejte, nepotěší vás, když se tomuhle blbovi stane něco hodně ošklivého?

Tvůrcům se skutečně podařilo poskládat na jedno místo celou řadu hodně pitoreskních figurek, přesně tak, jak to k tradici francouzské komedie patří. Zkuste si vzpomenout třeba na jemnou komiku Michela Galabrua, která tak kontrastovala s šílenstvím Funése. Kvalit četnického velitele sice nikdo z herců v tomhle filmu nedosahuje, ale humor je trochu podobný. Vlastně se musíte smát, ať se podíváte na kohokoli. Fotograf, který své umění nechal už dávno v nějakém slušném oblečení a více než focení ho zajímají ženy a jídlo zdarma, neschopný švagr, bývalý učitel, kterého Angély zaměstnává, přestože je absolutně neschopný, a vlastně celý personál, z nichž většina pracuje načerno. Prostě pochybná existence, kam se podíváš.

Spíše pousmání než hurónský smích

Tohle opravdu není komedie, kde by se sálem ozýval nepřetržitě hurónských smích. Pravda, jsou zde momenty, kdy se výbuchu smíchu neubráníte. Zároveň se ale budete skoro celý film usmívat pod vousy, jen tak jemně. Dokonce i v situacích, které jsou vlastně smutné, kdy by vám té či oné postavy mělo být líto. Jenže oni jsou všichni tak divní, že není. Tahle vlastnost asi nepatří mezi ty úplně nejobdivuhodnější, ale prostě v nás je. Takže pokud máte rádi komedie, u kterých není třeba moc přemýšlet, ale zároveň nestojíte o prvoplánové taškařice, pak si v programu kina Dokud nás svatba nerozdělí zatrhněte. Není to nejlepší film všech dob, dokonce i francouzských komedií jsme viděli lepších tucty, ale pořád je to celkem solidní film lehce vybočující z průměru.

Režisérům se podařilo po většinu filmu udržet celkem solidní spád. Dokonce i místo, kde se má příběh úmyslně zadrhnout (nebojte, poznáte ho) dokázali pár postranními událostmi rozhýbat. Nakonec film opravdu příjemné ubíhá, i když stačila jen jedna jediná lokace. A to je ještě možná škoda, že možností, které prostředí onoho zámečku a jeho zahrad nabízelo, nevyužili úplně.

Pochvalu si zaslouží zajímavě pojatá kamera, stejně jako citlivý střih Doriana Rigal-Ansouse. Jen Jean-Pierre Bacri nad ostatními až příliš vyčnívá, hraje skutečně přirozeně, sice lehce přehrává, ale s nonšalancí a lehkostí. U většiny ostatních je to spíše toporná snaha, snad jen Hélène Vincentová, která si zahrála ženichovu matku, s ním svým projevem dokázala držet krok. Benjamin Lavernhe se snaží až moc, chce být tak strašně nesympatický a sebestředný, až to začne trochu otravovat. Ale aspoň ho nezačnete mít rádi. Škoda jen, že v scénáři (nebo ve střihu?) nezbylo místo na zajímavou linku postavenou na dávném vztahu Heléne a Angélyho švagrem. Obě postavy jsou pak trochu zbytečné, což je u nevěsty na pováženou.