Film Druhá strana naděje: O uprchlické krizi konečně bez patosu a moralizování

Okolnosti mohou člověka donutit změnit radikálně svůj život. Někdy to může být jen všední každodennost, která popíchne nepříliš úspěšného obchodníka s košilemi Wikströma, aby si sbalil věci, rozprodal zbytek skladu a vyrazil do neznáma. Jindy to může být válka.

A tak Syřan Khaled otevře oči celý od mouru na obrovské hromadě uhlí uvnitř zaoceánské lodi. Ta ho přivezla – po dlouhé cestě přes Balkán – do Finska. Jeho první starostí je, kde se osprchovat.

Uprchlická krize budí emoce, mnoho Evropanů sleduje počty uprchlíků, kteří se po arabském jaru a změnách, jež se odehrály v regionu Blízkého východu a severní Afriky, daly do pohybu. Jenže tyhle emoce často zakrývají realistický úsudek. A tak se setkáváme buď se srdceryvným líčením ubohých uprchlíků, kteří jsou neustále šikanováni, nebo naopak s názory, že je potřeba všechny vyhostit a do Evropy je nepustit. Když překonáme strach z neznámého, asi většina lidí uzná, že pravda je někde uprostřed.

Život si někdy změnu vynutí sám

Finský režisér Aki Kaurismäki si za své filmy už dokázal získat uznání filmových kritiků, ale i diváků. Jeho snímky mají vždy poměrně originální atmosféru a snaží se o pohled z trochu jiné strany, než všichni ostatní. Pokud ještě navíc máte rádi onu speciální náladu severské kinematografie, prostě ho musíte milovat. Schopnost kombinovat i poměrně dramatické příběhy s humorem a nadsázkou na pozadí ponurého severského přítmí je u něj zkrátka jedinečná. Přesně taková je i Druhá strana naděje. Kaurismäki si zaslouží ocenění už za to, že se do podobného příběhu v aktuální rozjitřené době vůbec pustil.

A ještě větší za to, jakým způsobem se do něj pustil. „Snažím se co nejvíce otřást vyhraněným pohledem Evropanů na uprchlíky buď jako na ubohé oběti, nebo jako na arogantní ekonomické imigranty, kteří zaplavují naše země, jen aby nám ukradli práci, ženy, domovy a auta. V evropských dějinách má vznik a posilování stereotypních předsudků zlověstnou ozvěnu,“ říká sám režisér a nutno uznat, že se mu to podařilo téměř doslova naplnit.

Na plátně se odehrává velmi zajímavý kontrast. Kontrast toho, co nás může donutit úplně změnit život. Na jedné straně je tu postarší Fin Wikström. Podomnímu obchodníku s košilemi dojde trpělivost se ženou, která sedí v natáčkách v kuchyni a pije vodku přímo z lahve, a také s živností, která není právě nejvýnosnější. A tak si jednoho večera sbalí do kufru svoje prádlo, naloží do auta ještě pár košil a vyrazí k neznámému penzionu. Druhý den pak objede zákazníky, aby jim prodal zbytek zásob a začal konečně žít jinak.

Na straně druhé je Khaled, který před několika měsíci přišel ke svému domu v Aleppu a zjistil, že místo něj je zde jen velký kráter po výbuchu bomby. Jediný, kdo přežil, je jeho sestra. A tak si vypůjčí spoustu peněz od otce své lásky, která už je ale tou dobou také dávno mrtvá, a vydá se se sestrou na cestu. V Maďarsku se mu, během střetů s celníky, sestra ztratí. Khaled tak putuje po Evropě a snaží se získat alespoň nějakou stopu po sestře. Nakonec skončí na lodi, která ho dovede do Finska.

Jak je to s pravidly

Přesně tahle zápletka si říká o nějaké „pořádné“ zpracování. Dal by se natočit patetický snímek s ukázkami utrpení, daly by se zdůraznit všechny ústrky, kterými musel ubohý Khaled projít. Nebo by se naopak dalo ukázat, jak se umně vyhýbal úřadům, nelegálně putoval přes hranice a ještě se snažil získat výhody azylu. Naštěstí ale Kaurismäki zůstal věrný své pověsti režiséra schopného přijít s neotřelým úhlem pohledu a neudělal ani jedno. Přes všechno, co se ve filmu děje, pokud máte aspoň zbytky rozumu, nezačnete zřejmě Khaleda nenávidět. Zároveň vám ho ale ani nezačne být líto, protože uvidíte, že on svůj život zvládá obdivuhodně dobře. Takže se klidně občas i zasmějete. A to je na tomhle filmu asi nejúžasnější.

První Khaledova myšlenka po probuzení v přístavu totiž směřuje k tomu, aby se choval podle pravidel. Proto vyrazí rovnou na policejní stanici a požádá o azyl. Skončí v zařízení pro uprchlíky a začíná se seznamovat s realitou života ve Finsku. Zdá se, že vše je na dobré cestě. Jenže zase jednou zařehtá úřední šiml. Finské soudy rozhodnou, že Aleppo není životu nebezpečnou zónou a počet obětí zde, vzhledem k počtu obyvatel, není takový, aby vzniklo právo na azyl. Proto je rozhodnuto o Khaledově vyhoštění. Ten tak čeká v ubytovně na příjezd eskorty a zároveň sleduje zprávy o dalším bombardování svého rodného města. Jen těžko se mu může někdo divit, když se rozhodne rozdané karty změnit…

Wikström na scéně

I Wikström, kterého si zahrál Kaurismäkiho oblíbenec Sakari Kuosmanen, se rozhodne karty osudu rozdat ještě jednou. V jeho případě doslova. Takže vezme všechny peníze, co utrží za zbytek košil i živnost, a vejde do klubu, v němž se hraje poker. Světe div se, list mu padá a k ránu obere o peníze i majitele herny. Ten to naštěstí vezme jako gentleman, a tak jeho bodyguardi – přes hodně nepřátelské pohledy – nechávají Wikströma odejít i s výhrou. Pouze se mu dostává upozornění, aby se už nevracel. Ale to on stejně nemá v plánu.

Plní si totiž svůj dávný sen a pronajímá si hospodu. Zapadlý pajzl na sídlišti slibuje všechno, jen ne snadný a rychlý výdělek. Od začátku je asi každému jasné, že příběhy obou mužů se musí dříve či později propojit. Ten okamžik nastává, když najde Wikström Khaleda u popelnic svého podniku. Přesně tato scéna odhaluje Kaurismäkiho mistrovství a dává vyniknout jeho vypravěčskému talentu. A Kaurismäki předvede, jak tenká hranice je mezi hrdinstvím a strachem.