„Máme se rádi a mohli bychom žít takhle ve třech,“ říká titulní hrdina filmu Havel své milence a manželce v kavárně za asistence několika příslušníků StB. Pak se ale otočí ke své ženě Olze a doplní: „Je ovšem naprosto nutné, abys ukončila svůj mimomanželský vztah.“ Její rozčilené odmítnutí jej překvapí. Václav Havel není ve filmu Slávka Horáka nedotknutelnou ikonou. Je člověkem se spoustou chyb, a přesto čnícím nad ostatními. I když se nelze ubránit dojmu, že Horákova snaha po dramatičnosti je někdy až příliš patrná jako ve zmíněné scéně.

Když v Česku mluvíme o Františku Josefu I., obvykle nás napadne starý Procházka. Jen málokdo si uvědomí, že na trůn nastupoval jako velmi mladý, energický muž – bylo mu teprve 18! S Václavem Havlem to je někdy podobné, už si nepamatujeme, nebo nemůžeme pamatovat na Václava Havla předtím, než se stal vůdčí postavou sametové revoluce a později prezidentem.

Pochybnosti vždy a všude

V roce 1968 byl Havel dramatikem, jehož hry si postupně začínaly získávat na popularitě. Stával se známým a jediné, co ho bavilo, bylo divadlo. Jenže vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa ukončil nejen to, čemu se říkalo Pražské jaro, ale i mnoho slibně se rozjíždějících kariér. Havlova byla jedna z nich. On se ale v té době o politiku nezajímal. Jediné, oč stál, bylo uvádění svých her. Postupem let mu ale dochází, že něco takového je naprostá iluze. Vládnoucí režim svobodné divadlo nikdy nepřipustí. Sice už nehrozí tresty smrti jako v padesátých letech, ale v base můžete skončit docela snadno. A tak tam jednou skončí také Havel. Možná někde tady, když ve svých očích selže a vypovídá, se začne utvářet ten Havel, kterého známe později. To selhání mu neopomene připomenout jeho žena Olga, se kterou mají velmi zvláštní vztah. „Jak víš, v některých soukromých věcech nejsem tak úplně pevný, jak bych být měl,“ říká jí. „A co kdybys mi to jednou neříkal?“ dostane se mu odpovědi. Jako klasický rozháraný intelektuál se neustále zmítá mezi láskou k Olze a touhou po jiných ženách, jako filozof neustále pochybuje o správnosti svých kroků. Je to on, kdo přesvědčí Jana Patočku, aby se stal mluvčím Charty 77. A tak si samozřejmě vyčítá i jeho smrt. Postupně mu ale – i díky konfrontaci s undergroundem a Platic People of the Universe – že bojovat má nejen smysl, ale je to i povinnost.

Snaha o civilnost někdy hraničí s nudou

Režisér Slávek Horák, který je i spoluautorem scénáře, tvrdí, že od začátku nechtěl točit dokument, dokonce ani dokudrama. A tak si vlastně na skutečných událostech vymyslel tak trochu vlastní příběh s reálnými postavami. Diváka znalého historických dat a faktů občas fabulace ve filmu trochu zaskočí, možná vyvedou z míry. Ale film si hraje s tajemnem. A tak kromě několika ústředních postav – samozřejmě Viktora Dvořáka jako Havla, Ani Geislerové v roli Olgy či Jana Patočky (Jiří Bartoška) a Pavla Landovského (Martin Hofmann) – zůstává tajemně anonymní. A to včetně Havlovy milenky v podání Barbory Seidlové. I když ono by ve skutečnosti bylo vlastně velmi těžké přiřadit téhle postavě jedno jméno.

Horák se snaží vyprávět příběh Havlova života. Nebo přesněji, příběh hlavní postavy svého filmu. Zaměří se na tři důležité etapy jeho života: okupaci, proces s Plastic People of the Universe a vznik VONS či Charty 77, a pak samozřejmě na sametovou revoluci. K předělům využívá Horák zajímavý režisérský prvek – zlomovou scénu aranžuje do podoby divadelní hry. Sám říká, že by ji tak dramatik Havel mohl vidět. Jenže i přes ně plyne děj filmu spíše poklidně. I když nutno přiznat, že zhruba od druhé třetiny je to o něco lepší. Zběsilé tempo ale od Havla nečekejte.

Havlovo programové váhání a pochybování o čemkoli trochu ztěžuje úkol Dvořákovi, který jej hraje. Po většinu snímku podává opravdu velmi dobrý výkon a do Havlovy osobnosti se trefuje. Přesto se ale neubrání občasným výpadkům, kdy už jako by opravdu nevěděl, co si má se svým nerozhodným hrdinou počít. U Ani Geislerové platí totéž, jen naopak. Má ve filmu skutečně skvělé momenty, kdy opravdu exceluje. V nich dokáže zastínit kohokoli na plátně, včetně Dvořáka. Po většinu času se jí ale k Olze nedaří najít cestu.  Také Hofmann jako Landovský spíše hledá. Ale v jeho případě je to přece jen těžší, originál byl prostě originál. Nicméně snaha přiblížit se jeho živelnosti okatým přehráváním se trochu míjí účinkem.

 

FILM: HAVEL

Režie: Slávek Horák
Scénář: Slávek Horák, Rudolf Suchánek
Střih: Vladimír Barák
Kamera: Jan Šťastný
Hudba: Petr Malásek
Zvuk: Viktor Prášil, Pavel Rejholec
Účinkují: Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová, Jiří Bartoška, Adrian Jastraban, Pavel Reh, Ján Bavala, Michal Isteník, Jenovéfa Boková
www.bontonfilm.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
7
Herecké výkony
8
Vizuální zpracování
8
Hudba
7