Šílenosti by se člověk neměl bát udělat, a je jedno, kolik mu je let. Protože vzdát se snahy jít za svým snem znamená přímou cestu do beznaděje. A přesně kvůli takovému bláznivému snu je teď šéfkuchař Stéphane ve snímku #jsemtady už několik dní na soulském letišti. Úplně nechápe, jak je to možné, že se z něj mezitím stala celebrita na Instagramu. Přesto je pořád tam, kde řekl, že bude. Zkrátka hashtagy #jsemtady a #soosoo teď definují jeho život.

Malý hostinec na francouzském venkově by měl být pro slavného šéfkuchaře Stéphana splněním všech snů. Podnik, který zařídil už jeho otec, se nyní připravuje na předání svým synům – jeden s ním pracuje a druhý zrovna přijel na výpomoc. Jejich matka (a Stéphanova manželka) s nimi už nejspíš – ve filmu se objeví jen v jednom vzkazu – nežije. Přesto vypadá, že je šťastný. I když se o jeho podnik sem tam nevybíravě otře kritika. Jenže pak do jeho života vstoupí sociální sítě a hlavně Instagram, což vše pořádně zamíchá.

Jak kvetou třešně

Prostřednictvím Instagramu se totiž Stéphane spojí se ženou, o které ví jen to, že se jmenuje Soo a žije v Soulu. Nejprve si povídají o umění, a postupně jejich dialog začne nabírat dynamiku. Dříve tak soustředěný a spolehlivý Stéphane se začne měnit. Je nepozorný, neustále jako by duchem jinde, což začne lidem kolem už trochu vadit. Když mu Soo prozradí, že maluje obrazy, rozhodne se jich několik koupit a design restaurace – který léta opatroval, ale který působil kvůli loveckým trofejím přece jen trochu ponuře – úplně předělá. Jeho pobláznění Soo stále stoupá, i když o ní vůbec nic neví, a viděl ji všeho všudy pár minut během videohovoru přes sociální síť.

Jednou se natolik zabere do psaní zpráv během jízdy autem, že se málem srazí s protijedoucím traktorem a po několika kotrmelcích skončí i s autem v příkopě. V té chvíli si uvědomí, že takhle to dál nejde. A tak požádá syna, aby za něj pár dní vedl restauraci, a vyrazí rovnou na letiště. Koupit si letenku do Soulu není (v normálních dobách a v normální zemi) přece nic nemožného. Takže za chvíli už sedí v letadle. Teprve teď prozradí svůj nápad Soo. Těsně před bouračkou mu totiž napsala, že v Koreji už začaly kvést třešně. Pošle jí tedy vzkaz, že si je jede prohlédnout. Pár vzkazů a… přijde mu odpověď: „Dobře, vyzvednu Vás na letišti.“ Pak už ale musí na pokyn posádky telefon vypnout. A zapne ho až na mezinárodním letišti Incheon v Soulu.

Nemůže se dočkat, až uvidí Soo osobně, těší se na její reakci, jenže ať hledá, jak hledá, mezi čekajícími nikdo takový není. Nemá na ni žádný kontakt, jen Instagram. A tak se vyfotí před cedulí s přílety a označí post dvěma hashtagy – #jsemtady a #soosoo. Rozhodne se, že počká, než za ním dorazí. Jakkoli patří Incheon k nejpohodlnějším letištím světa, Stéphanemu postupně dochází, že na něj čeká nečekané dobrodružství. „A jak dlouho už čekáš?“ zeptají se ho členové basketbalového týmu jedné francouzské univerzity, kteří se přes tohle letiště vracejí domů. „Už tři dny? To je dost dlouho…“ šokuje je odpověď a z prošedivělého chlapíka si tropí legraci. Ale ten to rozhodně nechce vzdát a jeho Instagram se plní příspěvky s hashtagy #jsemtady a # #soosoo. Počet jeho odběratelů začne dramaticky růst a ze Stéphana se stává celebrita. Zejména v technologické Koreji, kde lidi tyhle věci prostě milují.

Zajímavý příběh na malém prostoru

Film #jsemtady je přes množství lidí kolem vlastně sólem pro jednoho herce. Stéphane, kterého hraje Alain Chabat, je v trochu jiné situaci než postava Toma Hankse v kultovním Terminálu. On by mohl z letiště kdykoli odejít, ale rozhodne se čekat. Navíc samotné letiště je pro něj vlídnějším prostředím než New York pro Viktora Navorského. Stéphane má dost peněz, Soul je bezpečné město, ale lidé jsou tu jiní. Někdy až surrealistické zobrazení kontrastu kultur patří k hlavním triumfům tohoto filmu. „Někdy mám pocit, jako by koukali skrze mě,“ stěžuje si hlavní hrdina v jednom telefonátu se synem. Tím dalším trumfem je Chabat samotný. Role Stéphana svádí k přehrávání, přetaženým gestům, ale on po většinu filmu zvládá držet velmi civilní, uvěřitelnou polohu. Prostě je to postarší chlapík, který se tak trochu zbláznil z mladé a hezké ženy. Občas z téhle polohy vypadne, například při honičce s policií, ale jinak vše zvládá opravdu bravurně a pozornost diváka dokáže udržet vlastně hlavně on sám, protože prostředí se dlouhé minuty nemění a i příběh dokážete odhadnout už v okamžiku, kdy sedí v letadle.

Přesto nutno přiznat, že režisérovi Éricu Lartigauovi se povedl nejen film dobře natočit, ale napsat si k němu – ve spolupráci s Thomasem Bidegainem – i solidní scénář. Dobře pracuje zejména s dynamikou příběhu, film #jsemtady občas zpomalí, až se téměř zastaví, ale za pár okamžiků nabere velmi svižné tempo. Občas se tak na hodinky v sále asi podíváte, ale nuda vás rozhodně nečeká. Nakonec, i vtipných momentů a situačního humoru je ve snímku dostatek. Zkrátka, taková odpočinková – nikoli bláznivá – komedie.

FILM: #JSEM TADY

Režie: Éric Lartigau
Scénář: Thomas Bidegain, Éric Lartigau
Střih: Juliette Welfling
Kamera: Laurent Tangy
Hudba: Evgueni & Sacha Galperine
Zvuk: François Maurel
Účinkují: Alain Chabat, Ilian Bergala, Jules Sagot, Doo-na Bae, Blanche Gardinová, Delphine Gleizeová, Camille Rutherfordová, Vincent Nemeth
www.cinemart.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
8
Herecké výkony
8
Vizuální zpracování
6
Hudba
6