Nový film Radka Bajgara – Teorie manželské touhy – slibuje vztahovou podívanou, určenou pro páry. Film chce být sondou do života jednotlivých soužití, které se snaží obnovit skomírající vášeň. Snímek se s humorem snaží ukázat odstrašující případ toho, kam až můžou vyhasínající vztahy zajít. Je tomu ale opravdu tak? 

Pětice párů přijíždí do luxusního resortu ve snaze utužit svůj vztah a zažehnout vyhasínající jiskru. K tomu jim má dopomoci vztahový guru Mazel (Vojtěch Kotek), který razí teorii pevného objetí, která má posílit vztahovou blízkost. Helena (Lenka Vlasáková) však jejího partnera Bedřicha (Stanislav Majer) stiskne příliš pevně, čímž rozjede policejní vyšetřování. 

Vztahové problémy? 

Ačkoliv se snímek snaží v divákovi vyvolat představu o tom, že páry mezi sebou mají vztahové problémy, doopravdy tomu tak není. Nebo minimálně je film neřeší a neexploruje. Snímek nahlíží na celkem pět párů. Takže hezky popořádku. 

První pár (Vlasáková a Majer), který se dá označit za hlavní, je na první pohled idylický. Partneři spolu tráví veškerý čas, včetně návštěvy gynekologa a do momentu, kdy Majer upadne po pevném objetí do bezvědomí, se jeví jako pár zcela bez problémů. Pomocí dosti chabé detektivní zápletky, ke které se později dostanu, pak vyplouvají na povrch skutečnosti o jejich vztahu, konkrétně psychopatická kontrola ze strany muže a omezování jakéhokoliv osobního života. 

Pomocí druhého páru (Nesvačilová a Fridrich), se film snaží nahlížet na vztah, ve kterém se muž přestal o ženu zajímat. Fridrich se vztahové terapii bouří a pokládá ji za nesmysl. Jeho rádoby ,,pravdy o světě”, které všude možně šíří, se v divákovi snaží evokovat postavu typického macha. Jeho partnerka se pak v zoufalosti snaží nalézt pozornost u jiného muže (Latinák). 

Třetí pár (Vaculíková a Bauer), pak mužskou polovičku líčí jako záletníka pokukujícího po jiných a druhá půlka páru je pak bez jakéhokoliv charakteru, je to pouze jakýsi doplněk k postavě záletníka, která svého partnera s ničím nekonfrontuje.  

Čtvrtý (Leinweberová a Polášek) a pátý (Siposová a Nosálek) pár, pak neotvírá žádné palčivé téma, jelikož páry mezi sebou žádný problém neřeší. Jsou tak vlastně jenom do počtu a slouží jako prostředek k hláškování. 

Takže jaké partnerské problémy si to tedy film bere na paškál? Možnou nevěru, nedostatečný zájem o ženu a psychopatickou potřebu mít kontrolu nad vztahem, o kterou se film nejvíce opírá. První dva problémy film dostatečně nerozvíjí, spíše je pouze nastiňuje a nenabízí žádné logické vyústění, či postupný vývoj charakterů. Ten třetí se pak divákovi postupně odtajňuje. Nicméně ,,šokující” informace o nefungujícím vztahu přicházejí zčistajasna bez jakéhokoliv předznamenání, působí nepromyšleně a dramaturgie zde jednoznačně pokulhává.

Detektivní zápletka? 

Jak již bylo zmíněno, poté co Helena příliš silně stiskne Bedřicha, který tento stisk neustojí, rozjíždí se policejní vyšetřování. Ten dostanou na starost dva policisté (Holub a Plodková). Tito dva, jsou spíše zažitým stereotypem hodného a zlého poldy. Tvůrci také v průběhu filmu nezapomínají divákovi připomínat, že policisté nejsou úplně nejostřejší tužky v penále a nuceně z nich, především z Holuba, dělají pitomce. Oba dva působí jako karikatury. 

Nicméně do resortu přijíždějí s cílem zjistit, zda Helena jednala vědomě, nebo zda šlo pouze o nešťastnou souhru náhod. Detektivní zápletka zde tak slouží k tomu, aby odhalila problémy, které vztah Heleny s Bedřichem skrýval. Samotné odkrývání je však dosti chabé. Jelikož stojí na nesrozumitelných výpovědích zúčastněných a jedné úsměvné rekonstrukci události.

Výpovědi ostatních párů nejdříve vyvracejí jakékoliv partnerské rozepře ve vztahu Heleny s Bedřichem, ačkoliv si, jak následně zjišťujeme, partnerských problémů dlouhodobě všímali. Co je k tomu tedy vede? Jaká je jejich motivace, proč tyto skutečnosti neřekli rovnou? To zřejmě není známo ani scenáristům, ani dramaturgii. 

Všichni během příběhu zázračně prozřou, s odstupem přicházejí s věcmi, které někdy náhodou pochytili, ačkoliv je před tím vyvraceli. A k jejich zamlčování je před tím absolutně nic nevedlo, stejně jako k jejich náhlému sdělení policii.

Jednotlivé páry si vlastně protiřečí. Větší část filmu vychvalují vztah Bedřicha s Helenou, označují jej za vztahový vzor a kolikrát zmíní, že by si přáli, aby byl jejich vztah taky takový, ačkoliv již vědí, jaké problémy Helena s Bedřichem mají. Celé vyšetřování se tak opírá o spoustu nelogických výpovědí, což je u elementu, který má sloužit jako hlavní posun v příběhu, nepřekonatelný problém.

Ano, dá se namítat, že postavy chtějí postavu Heleny krýt. V tom případě ale nedávají smysl jejich opakované poznámky (mimo přítomnost policistů) o tom, jak mají krásný vztah, ačkoliv už dávno vědí, že vztah má své mouchy. 

Spousta informací ke konci filmu, které pomohou k vyřešení případu, jsou pak předkládány línou formou deus ex machina, bez jakékoliv logiky či opodstatnění. 

Vyprázdněné figurky a poselství? 

Tvůrci nám předkládají neměnné charaktery, bez jakéhokoliv vývoje. Všichni zůstanou, přes drobné nuance, stejní jako na začátku. Všichni tak působí sterilně, pateticky a prázdně. Ačkoliv se nám tvůrci snaží nalhat, že postavy změnou prošly, ve skutečnosti tomu tak není, jelikož tato rádoby změna přichází u všech až v posledních minutách, bez jakéhokoliv vývoje. 

Na konci filmu se muž začne opět věnovat své ženě. Je to však pouze z toho důvodu, že vidí jiného muže, jak se snaží jeho ženu svléknout. Zůstává i nadále stejným paličákem a jeho nenadála proměna působí nevěrohodně, jelikož mu nebyl poskytnut dostatečný vývojový oblouk. Celá jeho přeměna, která spočívá v tom, že ženě nese vodu a sděluje jí, že po cestě domů se zastaví na výletě, působí jako znouzectnost. S největší pravděpodobností by pak po skončení filmu muž o ženu opět ztratil zájem a choval by se k ní se stejným nezaujetím, jako po většinu příběhu.

Zadostiučinění se má dostat i záletníkovi, jelikož jeho partnerka se v závěru objímá a loučí se slečnou, po které lačně pokukoval. Společně pak tímto gestem dávají záletníkovi ,,za vyučenou”. Přátelství těchto dvou slečen je také velkou záhadou, jelikož napříč filmem spolu neprohodí jediné slovo. S partnerem však nadále zůstává a dosti pochybuji, že bude jeho záletnictví dále řešit, když se k tomu po celý film nenamáhala. K čemu si tím tak vlastně pomohla? 

Největší proměnou pak měla projít Helena. Vyprostila se z toxického vztahu a vychází jako emancipovaná žena. To je sice pěkné, nicméně její skoncování se vztahem je zapříčiněno pouze tím, že se pokusila svého partnera uškrtit. Helena je tvůrci oficiálně označena za ženu se sebeúctou. Sebeúcta se snad projevuje stylem připomínajícím jednání zvířat? A ženská sebeúcta musí za každou cenu znamenat to, že se žena v nesvéprávném vztahu, která v sobě hromadí návaly vzteku, osvobodí fyzickým násilím? Sebeúcta by se měla projevit přijetím sebe samého a uvědoměním morálních hodnot. K ničemu takovému však u Heleny nedochází.

Navíc celková myšlenka emancipace je pak podkopaná dvěma faktory. Za prvé – policistka je matka samoživitelka. Z příběhu vyplývá, že je neschopná poradit si s problémy v domácnosti (protékající střecha), neustále pracuje a dává děti na hlídání k babičce. Jak se její problémy vyřeší? Ochotný muž začne trable se střechou řešit za ni. Za druhé – recepční, která má ke vztahům odpor a je slovně napadána svým mužským nadřízeným, se na konci oddá vztahu s jednodušším policistou. Vypadá to tak, jako by si v této realitě ženy bez mužů neuměly poradit, ba dokonce přežít. Naopak postava Lukáše Latináka zůstává na konci příběhu sama, bez jakýchkoliv problémů, či rozpaků z toho, že jej žena v které našel zalíbení, odmítla.

Film obecně vyznívá jako jakýsi pokus o protipól vůči Teorii tygra, ve které Bajgar staví ženy do role nemilosrdných harpií, které ovládají svět. Nicméně tím, že z mužů budou tupé karikatury, pořvávající po ženách vulgarity, neuděláte feministický film, ačkoliv se o to snímek očividně snaží, jelikož mužské postavy zde obecně platí za primitivy. 

Nejchytřejším mužem na planetě je pak ve filmu postava Jiřího Bartošky, který do děje nijak nezasahuje. Chodí kolem, glosuje a hází životní moudra, stejně jako v Teorii tygra, zde však v menším rozsahu, jelikož mu na plátně není poskytnut takový prostor. Nakonec jako jediný čestný muž uštědří ránu pěstí vulgárnímu Mazlovi, jelikož takhle řeší problémy správný chlap. Postava je pro děj zcela vypustitelná a zřejmě je do filmu natlačena z čistě marketingových důvodů.

Čím chce film vlastně být? 

Co to divák na plátně sleduje? Černou komedii, vztahovou tragikomedii, detektivku? Ani jedno. Film ani v jedné z rovin neobstojí. Prvky černé komedie zde nalézt pouze v tom, když si postavy dělají srandu z Bedřichova škrcení. O vztahové tragikomedii také nelze mluvit, jelikož se problémy jednotlivých párů nerozvíjejí nebo existují pouze na oko. Nejvíce tak snímek připomíná jakýsi nezdařený pokus o odlehčenou detektivku, s nádechem konverzačního humoru, což je však v rozporu s oficiálním záměrem tvůrců.

Lenost nade vše 

Nosné informace a dějový vývoj je nám zprostředkován pouze skrz dialogy. Film nevyužívá filmového jazyka, chybí snaha o vyprávění pomocí obrazu, jedná se pouze o líný záznam mluvících lidí v křečovitě nasnímaných záběrech.

Inscenační zručnost je vskutku marná, všichni herci stojí na místech, tupě odříkávají repliky, či pouze čekají na to, až budou moci říci svůj vtip. Je zde nulová práce s prostorem, jelikož herci jsou neustále snímání v záběrech s rozostřeným pozadím. Většina záběrů tak svým vizuálem připomíná portréty na sociálních sítích. Občas je pro ozvláštnění nastřihnuto na nicneříkající záběr z dronu. Vizuální styl je podprůměrný, bez jakékoliv originality, či pokusy o dokreslení atmosféry pomocí svícení a barev. 

V případě tohoto snímku tak formální a stylistická analýza není možná, jelikož zde k analýze není zhola nic. Rád bych tak alespoň řekl, že by film mohl fungovat alespoň jako divadelní hra, nicméně to bych si protiřečil s tím, co jsem napsal v předchozích odstavcích, takže se podobného tvrzení zdržím. 

Bídně napsaný scénář hercům neposkytuje jakékoliv tvůrčí možnosti v rozvíjení jejich postav. Nezbývá jim tak nic jiného, než se předhánět v tom, kdo vtipněji zahlásí svůj další fór. Herci tak nehrají špatně, spíš jim tu není poskytnut žádný prostor pro to, aby vůbec hrát mohli.

FILM: KURS MANŽELSKÉ TOUHY

Komedie / Drama, Česko, 2021, 90 min

Režie: Radek Bajgar
Scénář: Radek Bajgar, Mirka Zlatníková
Kamera: Václav Tlapák
Hudba: Jiří Hájek
Hrají: Vojtěch Kotek, Jiří Bartoška, Lenka Vlasáková, Stanislav Majer, Šárka Vaculíková, Ondřej Bauer, Josef Polášek, Eva Leinweberová, (více)
Produkce: Petr Erben
Střih: Jan Mattlach
Zvuk: Roman Čapek
Masky: Michaela Kicková
www.cinemart.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
2
Herecké výkony
3
Vizuální zpracování
3
Hudba
2
recenze-film-kurs-manzelske-touhySnímek je jen další z řady nezajímavých a odfláknutých mainstreamových projektů. Narativní struktura připomíná slepenec nesmyslných dějových zvratů. O filmové estetice nelze mluvit, jelikož se jedná o pateticky rozzáběrovaný záznam mluvících postav. Film neposkytuje žádné východisko, nemá žádný přesah a nedisponuje žádnou zajímavou myšlenkou. Snaží se ukázat ženskou emancipaci, která je jenom tak na oko, jelikož v rámci příběhu není dostatečně rozvětvena a následně i zdiskreditována vedlejšími linkami. Snímek má být snímkem pro páry, nicméně páry objevující se na plátně jsou nedůvěryhodné, umělé a nijak neodrážejí skutečné partnerské problémy.