Film: Kvarteto. Milostný mnohoúhelník s bonusovou kamarádkou

Život mladého hudebníka není příliš snadný, a jak už to v uměleckých kruzích bývá, občas i trochu divoký. Zejména, když se do toho zaplete (atraktivní) žena. To se pak celý příběh dostává do zatáček a kliček, které dokáže narýsovat jen život sám. Miroslav Krobot je zpátky, a s ní i jeho možná trochu rozvláčná, ale vlastně docela zajímavá poetika.

V Dejvickém divadle si Miroslav Krobot jako režisér vysloužil nezpochybnitelné ostruhy. A tak není divu, že jeho filmový debut Díra u Hanušovic vzbudil pozornost u diváků, ale i kritiky. Nyní se Krobot s Kvartetem tak trochu vrací k hudebnímu Revivalu, kde si zahrál jednu z hlavních rolí.

Ovšem tentokráte je v centru pozornosti nikoli stárnoucí rocková kapela, ale smyčcový kvartet složený naopak z mladých hudebníků. Mimochodem, když už byl zmíněn Revival, alespoň podle tvrzení tvůrců se herci tentokráte na nástroje opravdu naučili hrát, a Jaroslav Plesl, který si zahrál Tomáše, údajně chodil cvičit několikrát denně. Jenže v punkové kapele, kde hraje Tomáš ve volném čase, mu to stejně sedí víc.

Těžké hledání chemie

Ani tentokrát se Krobot nevzdal svého osobitého stylu vyprávění, který může možná chvílemi působit trochu těžkopádně, ale rozhodně diváka nenudí. Vlastně plyne tak trochu jako život sám, někdy o něco rychleji, občas trochu krkolomně, a někdy nabere neočekávanou dynamiku. Oproti Díře u Hanušovic se tentokráte nesnažil režisér o intelektuální nadhled, a někdy trochu obtížně odhalitelnou satiru.

Přece jen, kvarteto hudebníků mu poskytuje divácky mnohem přístupnější platformu, a tak i film samotný má možná šanci zaujmout i o něco širší publikum než předchozí. To podtrhuje i docela podařená kamera, která se nesnaží o zbytečné umění, ale ukazuje jen syrovou realitu každodenního života. Přesto se jí daří zdůraznit v některých chvílích atraktivní kulisy historického centra Olomouce, kde se film natáčel.

Postavit vedle sebe Jaroslava Plesla a Lukáše Melníka byl docela dobrý nápad. Každý z nich je jiný, ale zároveň jsou si v něčem podobní. Zbývající vrchol trojúhelníku tvoří Barbora Poláková, která hraje Simonu. I v tomto případě vsadil Krobot na své staré známé z Dejvického divadla, jak to ostatně dělá téměř vždy.

Polákovou zná veřejnost asi mnohem více jako zpěvačku hitu Nafrněná. A upřímně řečeno, do takhle velké role musí zřejmě ještě trochu vyzrát. Její projev není špatný, jen prostě jiskření mezi ní a Pleslem nějak nefunguje, jak by podle scénáře mělo. Jako by zcela chyběla vzájemná chemie, což bohužel ovlivňuje i celkovou souhru s Melníkem, neboli Simoniným přítelem Robertem. Po většinu filmu to vlastně až tolik nevadí. Lze to svést na logickou nervozitu panující mezi umělci při zkouškách na důležité vystoupení. Nicméně v okamžicích, kdy se Simona a Tomáš sblíží, to opravdu trkne. Jen těžko lze věřit, že tihle dva po sobě opravdu touží.

Jen pro úplnost dodejme, že rolí exota Funése doplňuje kvarteto Zdeněk Julina. Je možná trochu škoda, že celkem solidní výkon Juliny kvůli tomu trochu zapadne. Jeho role jako by vlastně byla v příběhu poněkud navíc, skoro by se chtělo říct, jestli Krobotovi náhodou trio nepřišlo pouze příliš prvoplánové. Julina přitom vypadá skutečně správně mimoňsky, až ho musí divák milovat. Do vzájemné dynamiky kvarteta by mohl přidávat celkem zajímavý impuls, on je ale poněkud nezúčastněně chladný.

Hláškující Schmitzer

Aby vše nebylo tak snadné, je tady ještě kamarádka Butterfly (Batrflaj) v podání Pavlíny Štorkové. Nutno říci, že ta na filmovém plátně působí mnohem sebejistěji než Poláková, a chvílemi na sebe dokáže strhnout většinu pozornosti. Butterfly je pro Tomáše taková kamarádka s bonusem, občas s ním stráví noc, ale ostentativně dává najevo svou nezávislost a svobodomyslnost. Jenže přes silácká slova dokáže Štorková jasně naznačit, jak moc se jí napětí mezi Tomášem a Simonou nelíbí.

Popravdě řečeno, kdyby stál příběh Kvarteta jen na téhle zvláštně poskládané čtveřici, obecenstvo v sále by si asi občas zazívalo. I Plesl, který jinak ukazuje, proč se rychle zařadil mezi naše přední herce, občas jako kdyby nevěděl, čím příběh posunout kupředu a rozčeřit poněkud stojaté vody. Občas se mu povede ale nějaká vtipná poznámka ve stylu arabského přísloví Když chceš mléko, podoj kozu. „A to znamená co?“ „Nic, a jen že když chceš mléko, musíš podojit kozu…“

Krobot si tady naštěstí vhodně vypomohl pár osobnostmi, nad nimiž ční jednoznačně Jiří Schmitzer. A rozhodně nejen svou výškou. Čekat od něj dnes nějaké deklamace a dlouhé dialogy asi nemůžeme, i zpívání vlastních písniček mu dělá problém, ale role provozovatele klubu Ponorka Šamana mu sedla celkem slušně. Úsporné pohyby, a hlavně množství – často s ničím nesouvisejících, ale o to vtipnějších – hlášek dělá film o dost zábavnější.

Sázkou na jistotu je i Lenka Krobotová, která dostala roli psychoterapeutky Sylvy. Ve filmu má podobnou roli jako zvědavý invalida Jirka Karásek v cimrmanovském Záskoku. Když se děj nějak zadrhne, Sylva ho nenásilně postrčí kupředu. Nepovede se to vždycky, ale režisérovi (a scénáristovi v jedné osobě) lze za její obsazení přičíst plusové body. V nepříliš výrazné roli Robertovy matky se objeví i Jana Štěpánková. Vdova po významném skladateli se v synově hudební kariéře hodně vidí. A Štěpánková dokazuje, že i malá role může být v podání skutečného mistra nepřehlédnutelná

Bez konce

Ještě jednu věc zvládl Krobot velmi dobře. Snad v každé chvíli filmu si divák říká, že je už konečně jasné, jak to dopadne. Už při prvním záběru na nahé stehno Simony hrající na cello, začne tušit žárlivé scény v podání Richarda a erotikou nabité momenty s Tomášem. Jenže jak děj ubíhá, začne tušit, že to bude jinak. Určitě se s Richardem rozejdou, ale jak to bude s Tomášem? Co tam vlastně dělá Butterfly? Že by si nakonec obě dámy vjely do vlasů? No schválně, zkuste odhadnout, jak to bude. Jen malá nápověda: život končí až smrtí, a na tu jsou všichni zúčastnění ještě moc mladí.