Film: Mamma Mia! Here We Go Again (2018). Ošatka humoru a melodií

Celé dlouhé desetiletí čekal úspěšný muzikál Mamma Mia! na své pokračování. Mamma Mia! Here We Go Again je konečně tady. Ocitáme se zpátky na malebném řeckém ostrůvku Kalokairi. Jenže už je to více než rok, co Donna zemřela. Ale naštěstí je tu její dcera Sofie se svými třemi tatínky. No, vlastně jen s jedním. A ještě něco… ABBA má pořád dost písniček.

Sofie se rozhodne zůstat na ostrůvku, který změnil osud její matky. Kousek od ní žije Sam Carmichael, jeden z jejích potenciálních otců, a především z ruiny, kam se Donna Sheridanová před čtvrtstoletím nastěhovala, udělala úžasný a výstavní hotel. Právě se chystá jeho znovuotevření. Nemůže se pochopitelně jmenovat jinak než Hotel Bella Donna. K dokonalé letní romanci pak už jen chybí nějaký ten sexy nápadník. Na rozdíl od své matky si Sofie vystačí jen se Skyem.

Střípky trochu násilně slepené

S druhými díly je vždycky trochu potíž. Pokud s nimi tvůrci nepočítají od začátku, musí se přizpůsobit tomu, co se dělo v prvním díle. I proto to někdy trochu drhne. V Mamma Mia! Here We Go Again to režisér a scénárista v jedné osobě Ol Parker vyřešil šalamounsky. Spojil prequel i pokračování do jediného snímku (a tím tak zamezil potenciálním konkurentům zkoušet totéž co on). Proto se v druhém díle rozvíjí hned dvě dějové linky.

Kromě osudů Sofie a všech známých z prvního dílu nahlédneme také do osudů její matky Donny. Tak totiž právě opouští školu a vydává se na cestu směrem na Kalokairi. Přesně na tu cestu, na které na ni čeká setkání s Harrym Brightem, Billem Andersonem, a přirozeně nakonec i se Samem Carmichaelem. Jak asi tušíte, je to přesně ta chvíle, kdy přijde Sofie k trojici svých tatínků. Pro konzervativní čtenáře připomínáme, že nikoli v jeden moment, ale ve sledu událostí.

Přiznejme si ale, že mluvit v případě tohoto snímku o dějové lince, je trochu nadsázka. Mamma Mia! je muzikál, a jestli mohl první díl nabídnout aspoň náznak příběhu, ve druhém se to už nedaří. Celkově působí Here We Go Again spíše jako koláž událostí, sled skečů, které mají napojit jednotlivé písničky, přičemž scéna se pro ně v některých případech připravuje až trochu násilně. Ano, samozřejmě, že Donna nakonec dojede na kýžený ostrov, a ano, samozřejmě, že Sofie… Ale proč prozrazovat více, než je nutné. Na plátně se stále něco děje, i když mluvit o filmovém příběhu se opravdu nedá.

Pokud jsme vás právě v tuhle chvíli odradili, ještě vydržte. Protože v případě Mamma Mia! Here We Go Again je tu ještě „naštěstí“. Tedy jak pro koho, takže první podmínka: Máte rádi skupinu ABBA? Pokud ano, čtěte klidně dál, a rovnou můžete hledat lístky do kina. Protože muziky téhle švédské legendy si, tak jako v prvním díle, užijete do sytosti. Je pravda, že některé hity prostě nešlo vynechat, a tak se objevují podruhé, byť v upravených aranžích, dostalo se ale i na pár další archivních kousků. Ostatně, ABBA ohlásila na příští rok své hologramové turné, tak si možná budeme moci porovnat film a virtuální realitu.

Nestárnoucí Firth a nádherně stárnoucí Brosnan

Naštěstí to ale není jen ABBA. Velmi solidní práci odvedl také Robert D. Yeoman s kamerou v ruce a střihačem Peterem Lambertem po boku. Práce s okouzlující krajinou řeckého ostrova, detaily spolu s hloubkou ostrosti dodávají snímku vlastní dynamiku a pomáhají ony střípky a minipříběhy propojit v jeden celek. I díky téhle dvojici má Here We Go Again solidní spád, a (potřetí) naštěstí se Parkerovi daří většinu jednotlivých epizod solidně vypointovat. I přes některé trochu melancholické momenty se budete většinu filmu tak trochu usmívat (tedy pokud nepatříte k zarytým odpůrcům ABBY, pak se budete celých 114 minut smažit v ohni pekelném) a nejspíše dojde mnohokrát i na hlasitý výbuch snímku v sále.

Prostě jde o muzikál, takže tady jsou nároky na hluboký příběh trochu nepatřičné. Jenže absence společné linky, přesněji snaha ji uměle vytvořit propojením minulosti a současnosti, jen připomene, že jde o nastavovanou kaši. Není nijak nechutná, vlastně je docela dobrá, ale prostě je to nastavovaná kaše. Ovšem je tu ještě další (již čtvrté) naštěstí. Naštěstí se tvůrcům podařilo dostat do druhého dílu téměř kompletní sestavu herců z úspěšné jedničky. Dokonce nepřijdete ani o Meryl Streepovou, i když je její postava už rok mrtvá.

Na své si v tomto směru přijdou zejména ženy, trojice Pierce Brosnan (Carmichael), Colin Firth (Bright) a Stellan Skarsgård (Anderson) vypadají i ve svých letech naprosto úžasně. Zejména u Firtha vás zarazí, že se od Deníku Bridget Jonesové téměř nezměnil. To Brosnan sice už dávno není tím černovlasým Bondem, ale prošedivělé vlasy a vrásky jen zvýrazňují jeho charisma. Pro nejnáročnější divačky se zde objeví i sexy Andy Garcia; schválně, jestli jej poznáte.

Šťastnou ruku měl ale tvůrčí tým i při hledání mladých verzí všech představitelů z prvního dílu – Lily Jamesové jako mladé Donně klidně uvěříte, že Amanda Seyfriedová představující Sofii je její dcera a Cher (alias Ruby Sheridanová) její babička. Všechny tři herečky k sobě dobře pasují, jakkoli v plastické tváři Cher se rysy hledají jen hodně obtížně. Hlavně Jamesová si opravdu zaslouží poklonu za nenucenost a přirozenost, se kterou se vyrovnala s absencí příběhu. Což ostatně platí také o představitelce Sofie Seyfriedové. Na mladých verzích zmíněné tatínkovské trojice – ztvárnili je Jeremy Irvine, Hugh Skinner a Josh Dylan – je trochu vidět, že jim do „jejich starších já“ přece jen trochu zkušeností chybí. Ale minimálně Dylan se držel více než dobře. A navíc, samozřejmě všichni tři zdobí a divačky si užijí i odhalených hrudníků (páté naštěstí).