Film Mars (2018). Cesta do Absurdistánu

„Speak English,“ žádá ve filmu Mars velitel expedice na rudou planetu. „Jsem Čech, budu mluvit česky, ne?“ pronese v odpovědi jeden z výzkumníků. Přesně tenhle trochu přihlouplý dialog jako by naznačil, co bude diváky následujících skoro 90 minut čekat. Ovšem pokud se těšíte na ironizaci chování českých turistů mimo rodnou hroudu ve stylu Účastníků zájezdu, rychle na to zapomeňte. Rok na Marsu je asi dvakrát delší, a podobně vám bude ubíhat i čas v kině.

Pomalu se blíží konec dvaadvacátého století a Mars už dávno není cílem, kam míří myšlenky vědeckých snílků. Dokonce není ani krajinou, se kterou musel bojovat Marťan. Ačkoli, vlastně je, jen už to nikoho příliš nezajímá. Popularita Marsu je na nule. „Žádný život, žádná příroda. Super planeta,“ okomentuje své první dojmy Tomina, výstřední miliardář, který tak trochu může za to, že tady všichni jsou.

Chátrající základna a smutný robot

Na Marsu stojí již mnoho let opuštěná základna, která pomalu chátrá. Jediným jejím obyvatelem je posmutnělý robot Bot. Co bychom dali za depresivního robota Marvina ze Stopařova průvodce po Galaxii! Bot je mnohem větší suchar, a skutečně vypadá – jak to ostatně trefně charakterizuje další z účastnic téhle obskurní výpravy Vendy – mnohem více jako autistický informatik než android. Je to právě Bot, kdo zjistí, že mu osamělý pobyt na téhle základně moc nevyhovuje, a tak se pokusí zajistit si nějakou společnost.

Kdyby tušil, kdo přijede, a jak přihlouplé dialogy bude poslouchat, možná by raději zkratoval svou centrální jednotku a doufal, že mu vyhoří všechny paměťové okruhy. Na Mars už totiž nikdo létat nechce, a tak zbude místo pro partičku turistů z Česka.

Té vévodí již zmíněný Tomina. Je to zbohatlík, kterých známe z naší vlasti dost. Oč více má peněz, o to omezenější má rozhledy. Ovšem celou tuhle akci platí, a tam má pocit, že také rozhoduje, což ostatně neopomene veliteli mise připomínat při každé příležitosti. Důvod, proč sem vyrazí, je jediný. Chce se na Marsu oženit.

„První svatba na Marsu je dobrá, ne?“ vysvětluje. Ovšem jeho nastávající suše poznamenává, že ona se chtěla vdávat v Marseille, jen Tomina neposlouchal.

Pak je tu již zmíněná Vendy přesvědčená o tom, že je účastnicí reality show. Je přece naprostý nesmysl, aby byli na nějakém podivném Marsu. Abychom zkompletovali posádku, je tu ještě palubní inženýr, velitel mise a psycholožka, která má zajistit bezproblémový pobyt skupiny v uzavřeném prostoru. Bere to skutečně zodpovědně, zejména pokud jde o velitele, a tak nevynechá žádnou příležitost k tomu, aby si užili sex.

Český film o Marsu? Absurdní

Kde jsou ty doby, kdy naše kinematografie patřila na světovou špičku, pokud jde o trikové efekty a sci-fi témata. Když by vám dnes někdo po velkofilmech týkajících se této planety vyprávěl o tom, že film o Marsu natočí Češi, asi byste to považovali za absurdní. Možná by to bylo na místě, vždyť i tvůrčí tým kolem režiséra a scénáristy Benjamina Tučka svůj filmový počin za absurdní film prohlašuje.

Problém je v tom, že slovo absurdní se v poslední době stává jakousi škraboškou pro prázdný a hloupý. Přesně tohle slovo používají tvůrci v okamžiku, kdy chtějí intelektuálským pomrkáváním a naznačováním vyššího záměru zakrýt drsný fakt, že prostě nemají co říct.

Film se, alespoň podle tvrzení autorů, natáčel během tří týdnů ve skutečném marsovském simulátoru Mars Desert Research Station nacházející se v americkém Utahu. Na psaní scénáře s Tučkem spolupracovala i slovenská režisérka Tereza Nvotová, považovaná za velký talent současného filmu.

Jenže ať už s tímhle hodnocením souzníme, či nikoli, faktem zůstává, že ani ona nedokázala snímku vtisknout aspoň nějakou tvář či záblesk myšlenky. Sedmička herců, roli psycholožky si pro sebe nechala Nvotová, se tak ocitla v opravdu nezáviděníhodné roli. Málo času, omezený prostor, a především scénář postrádající aspoň malý kousek děje či možnost trochu se svou postavou pracovat.

A tak výsledek vlastně není ani překvapivý. Většinu času diváci zírají na plátno nechápajíc, co to vlastně vidí. Před nimi totiž defilují postavy pronášející tu více, tu méně logické věty. Bez náznaku emocí, jen tak se zjeví, odříkají si své, a zase zmizí. Dokonce i Vendy v podání Petry Nesvačilové si musí vypomáhat ostentativním přehráváním. K postavě to sice patří, ale o to více vystupuje do popředí až zoufalá snaha nudu na plátně trochu oživit. A tak se smích v sále ozve snad jen v případech, kdy absurdnost (ne)dění překročí všechny meze.

odobně neslaně dopadl i na první pohled zajímavý experiment. Roli Bota si totiž zahrál český vědec zabývající se vesmírem Ondřej Doule. Jenže možná právě proto zůstala nevyužita šance, aby android pomýšlející na sex s lidmi příběh trochu oživil. Ovšem je dost dobře možné, že s touhle látkou by si neporadil ani největší herecký génius všech dob.