Hledání svého místa v životě je pro každého dospívajícího člověka, se kterým začíná cloumat puberta a který ukazuje snímek Na krátko, jedním z nejtěžších úkolů. Když navíc tohle musí zvládnout v prostředí hodně neutěšeného (nejspíše) severočeského sídliště a s matkou, která si s výchovou dětí absolutně neláme hlavu, chce to už pořádnou dávku odhodlání. Těžko se pak můžeme divit dvanáctiletému Jakubovi, že si neví rady.

Vzpoura proti všem zavedeným pořádkům, proti rodičům a vlastně proti všemu kolem k dospívání tak nějak patří. Malý (ačkoli už ne tak malý) Jakub to má o to těžší, že vyrůstá sám jen s matkou a starší sestrou Pavlínou. Každé z dětí má jiného otce, ten Pavlínin žije v USA a své dceři aspoň čas od času pošle balík. Jakubův otec se o syna nezajímá, a tak matka přispěchá s historkou, že je to kapitán námořní lodi žijící ve Švédsku. Jakub celkem logicky touží po tom svého otce poznat, netuší ale, jak blízko je splnění svého snu, ale také, jak velké zklamání mu to může přinést. Ve skutečnosti jeho otec totiž žije jen pár stovek metrů daleko.

Hledání sama sebe

Jakub svou frustraci směřuje především na svou sestru, které vlastně otce závidí. Bohužel jejich matka na výchovu svých dětí ani náhodou nestačí. Vlastně má asi největší problém zvládnout sebe sama… Jak by tedy potom mohla pomoci ještě svým dětem? Ale nalijme si čistého vína, jakkoli si uvědomuji, že tímhle výrokem naštvu spoustu bojovnic za práva a svobodný rozvoj dětí, kdyby Jakub dostal už dávno pár facek, možná by se celý film ani natáčet nemusel. Protože jeho způsob vzdoru přece jen překračuje všechny hranice – ať již rozstříháním věcí či dokonce ostříháním vlasů starší sestry, nebo výbuchy vzteku proti babičce, byť i ona má zvláštní dar situaci jen komplikovat.

Aby toho nebylo málo, na scéně se objevuje i onen hledaný otec. Samozřejmě, že ne ten vybájený, ale ten skutečný. Tak trochu karikatura „pořádných chlapáků“, kterých se to na severočeských sídlištích (a nejen tam) hemží. S Jakubovou matkou měl románek, když byl ženatý. Na svého syna kašlal a starat se začal, až když se mu rodina rozpadla. A i jeho další syn pochopil, že s touhle troskou nechce mít nic společného. Protože Jakubův otec, to je prototyp slušného Čecha.

Chodí pravidelně řvát na fotbal (klub má barvy trochu jako FK Teplice nebo Blšany), nevynechává detailní pozápasové (i předzápasové) rozbory v místní hospodě, kde ostrost úsudku i hloubku znalostí posiluje neomezené množství piva. Žije sám v bytě, kde to nejdůležitější je lednička s lahváči a samozřejmě televize s fotbalem. Prostě ideální prostředí, kam z ničeho nic přivést svého syna, který o něm neměl dosud ani tušení. Ale zase, slušný Čech přece potřebuje někoho, koho by poučoval, z koho by vychovával nového Messiho nebo aspoň Nedvěda. Problém je v tom, že Jakub má na svého nově nalezeného tatínka trochu komplikovanou povahu.

Pocit bezvýchodnosti každou minutu

Film Na krátko natočil režisér Jakub Šmíd podle veleúspěšné povídkové knihy Petry Soukupové Zmizet, která byla oceněna cenou Magnesia Litera v roce 2010. Výsledek dobře demonstruje, jak těžké je převést silný psychologický příběh na filmové plátno. Scénáře se ujala sama Soukupová a společně s režisérem se pokusili o styl vyprávění, který nebude ani zdaleka sedět každému. Tempo snímku je totiž až k uzoufání pomalé, každá drobnější akce či posun v ději znamená dlouhé a dlouhé minuty postupného postrkování kupředu. K tomu se přidává opravdu sugestivní kamera Vidu Gunaratna, který dokáže i z relativně hezkých míst v údolí Labe udělat téměř depresivní místo. A co teprve když má k dispozici zašlé sídliště, opuštěné doky nebo nevábně vypadající překladiště v Loubí.

Po pravdě řečeno, není mnoho filmů, které by se natáčely v rodném městě autora tohoto textu. Ono překladiště si zahrálo poměrně nedávno v seriálu Cirkusu Bukowsky a samozřejmě se nesmazatelně zapsal i Lukáš Vaculík v Oznamuje se láskám vašim. Místo nostalgie se ale dostavuje spíše uvědomění si „hrůzy“, které musí malý Jakub čelit. Film se nenatáčel jen v Děčíně a blízkém okolí, ale také v Mělníku, Kralupech či Neratovicích. Všechna tato místa spojuje podobně depresivní duch dříve průmyslového místa, jehož sláva rychle mizí v šedi a beznaději.

A přesně to je pocit, který vás bude během sledování snímku Na krátko pohlcovat. Jako by chtěl režisér v podstatě děsivě nudným dějem umocnit emoce, které s Jakubem chtě nechtě v kině prožíváte. Kvůli tomu se nemůžete jen tak koukat na příběh malého kluka, skoro celou dobu budete přemýšlet, jestli je cesta z kina utéct, nebo zda se dají vydržet ještě další minuty, a možná vám tak postupně začne docházet, jak se cítí hlavní hrdina.

Hraní nehraní

Pomalý, až téměř stojatý děj klade poměrně velké nároky na herce, kterým však scénář příliš nepomáhá. Asi nejlépe se svého úkolu zhostila Marta Vančurová v roli Jakubovy babičky. Dokázala velmi věrně, uvěřitelně a na poměry snímku i dynamicky vykreslit ženu zklamanou ze své dcery a jejího přístupu ke svým dětem i vlastnímu životu. Matky, která vidí, že její dcera nedokáže být matkou, a zároveň se snaží situaci řešit tím nejméně vhodným způsobem, který vše jen zhoršuje. Napětí, které kvůli babičce v rodině existuje, je skutečně viditelné a skoro děsivé.

Oba rodiče, jak Petra Špalková, která hraje matku, tak Martin Finger jako Jakubův otec Milan, zanechávají poněkud rozporuplný dojem. Možná by jim propracovanější scénář, méně babrání se v nitru a trochu silnější příběh pomohl, ale nic z toho nemají. Oba tak s rolí viditelně trochu bojují. Finger se s úlohou primitivního opilce jakž takž srovnává, Špalkové chybí pevnější bod, kterého by se chytla, aby měla na čem stavět. Takto vychází trochu nevýrazně.

Příjemným překvapením je naopak výkon obou mladých herců. Julia Issa pochází z hereckého klanu Issových a Na krátko není ani zdaleka její první zkušeností. I na ni nakládá role starší sestry problematického bratra možná trochu více, než zvládá. Nicméně má skutečně dobré momenty a divák si velmi rychle uvědomí, že také její hledání místa v životě není ani trochu snadné.

A pravděpodobně jí možná začnete fandit mnohem spíše než frackovitému Jakubovi v podání Jindřicha Skokana. Sám mladý herec za to určitě nemůže, vlastně chvíle, kdy je bezradný nejen hlavní hrdina, ale i jeho představitel, jen zvyšují uvěřitelnost celé výpovědi. To, že nejde o protřelého hereckého mazáka, dává mnohem větší prostor divákovi vnímat psychologickou stránku celé věci. Ve Skokanovi ale rozhodně jistý talent dříme, a pokud dostane možnost jej rozvíjet, třeba o něm ještě uslyšíme.

 

Film: Na krátko

Režie: Jakub Šmíd
Scénář: Petra Soukupová (podle vlastní povídky)
Střih: Tomáš Vrána
Kamera: Vidu Gunaratna
Hudba: Jiří Gráf
Hudba: Květy
Obsazení: Jindřich Skokan, Julia Issa, Petra Špalková, Marta Vančurová, Martin Finger, Jindřich Žampa
www.cinemart.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
3
Herecké výkony
3
Vizuální zpracování
7
Hudba
4
David L. Bronštejn
Autor není stálým členem redakce.