Recenze: Nechte zpívat Mišíka! Dobrý nápad

Ustát formu celovečerního dokumentu je pro režiséra skutečně výzva. Přece jen, pokud se nechce vydat směrem Bohémy a minulost si vlastně vymyslet, nutně musí narazit na to, že život většinou nemá takovou dynamiku, jak by si vyžadoval film. Pak musíte vsadit na charisma aktérů. Jitce Němcové to s Vladimírem Mišíkem více méně vyšlo.

Najít v české populární hudbě silnější personu s tolika rozměry, jako má Vladimír Mišík, je skoro nemožné. Není to Karel Gott, který v podstatě celý život dělá totéž a se všemi režimy vždy dokáže nějak vyjít. Silná generace rockerů, kam patří Vladimír Mišík, ale i Michal Prokop, Roman Hladík a několik dalších, je trochu něco jiného. Jít do kina na celovečerní film o Gottovi? Takovou dávku zbožňování by asi přežil málokdo.

Mišíkův osud dává filmařům mnohem více nástrojů, jak chytit diváka. Vlastně hned na úvod se začne odvíjet jeden příběh, který by možná sám o sobě na film vydal. O tom, že muzikantovým otcem je americký voják, který prožil s jeho matkou románek v roce 1946, se můžeme občas někde dočíst, ale že by to byla obecně známá informace, se říci nedá. Režisérka a scénáristka Jitka Němcová předvedla svůj neuvěřitelný cit, když na tuhle linku od začátku vsadila. A vyšlo to.

Dokud se zpívá
Pro každého, kdo má tuhle éru české hudby aspoň trochu rád, je návštěva kina povinnost. Měl by si být samozřejmě vědom toho, že jde na dokument, a ještě celovečerní. Ale je bez debaty, že Mišíkovo charisma, které mu zajišťuje popularitu po dlouhá desetiletí, na plátně funguje. Ať už zazní první tóny jeho hitů (a má on něco jiného než hity?) jako Špejchar Blues či Jednohubky, nebo přichází zajímavý moment, kdy se poprvé seznamuje s Hrabětovým textem písně Kdybych už měl umřít, publikum v sále si prostě musí začít pobrukovat. Jaromír Nohavica napsal Dokud se zpívá, ještě se neumřelo, o tomhle dokumentu to platí doslova.

Jenže Jitka Němcová nenatáčí hudební film, ale dokument. Nápad usadit Mišíka na fiktivní planetku nesoucí jeho jméno je rozhodně zajímavý. Naprosto báječně zapůsobí vstup dvou českých astronomů, kteří tuto planetku objevili a pojmenovali. Znalcům her divadla Járy Cimrmana se musí chtě nechtě vybavit vystoupení v jednom ze seminářů, kde protagonisté popisují cestu do Pojizeří za odkazem tohoto velikána, a přidají všechna meteorologická data.

Mišíkovy promluvy na planetce nejsou přehnaně nostalgické, respektive skoro vůbec, dokonce i kolegové o něm mluví s jistým nadhledem. Přesto se nelze ubránit dojmu, že právě tady se to trochu zadrhne. U půlhodinového dokumentu by to bylo v pořádku, ale u Nechte zpívat Mišíka! má přes 100 minut.

Na druhou stranu přesně tyhle promluvy skrývají jeden z nejsilnějších momentů filmu. Například Mišíkovo setkání s kolegou a kamarádem Radimem Hladíkem, který bohužel na začátku loňského prosince podlehl svým problémům s plícemi. Musí vás trochu zamrazit, když jej vidíte unaveného, přesto usměvavého a dobře naladěného, jak vtipkuje o tom, že mu kdysi plíce pomohly se vyhnout vojně, ale dnes se mu to trochu vrací. Záběry z několika jejich společných vystoupení v relativně nedávné době tento moment ještě podtrhnou.

Přesto jedna šance zůstává v dokumentu nevyužita. Název Nechte zpívat Mišíka! přímo vybízí k tomu, představit divákovi situaci po Mišíkově zákazu v roce 1982 a aspoň trochu ukázat hnutí, které se na jeho podporu zvedlo. Bohužel ve filmu se vše odbude během pár minut, a ještě jen prostřednictvím několika vzpomínek.

Vzpomínky pro dámy v letech i náctileté fanynky
V dokumentu, který má premiéru k Mišíkovým sedmdesátinám, pochopitelně nemohou chybět ani archivní záběry z počátků jeho kariéry se skupinou Matadors nebo vznikajícím Blue Effectem Radima Hladíka. Z dnešního pohledu je možná docela zajímavé, že z jedné kapely musel Mišík odejít kvůli Viktoru Sodomovi, o místo ve druhé ho připravil Lešek Semelka. Asi ani jednoho z nich bychom se dnes s Mišíkem neodvážili srovnávat. Pousmát se pak musíme i nad Hladíkovým vysvětlením, že důvod, proč dostal Semelka přednost, byla neochota Mišíka zpívat česky, nikoliv anglicky. A teď si pusťte znovu jeho písňové verze geniálních Kainarových textů.

Sám hlavní protagonista přiznává, že se mu hledání v archivech příliš nelíbilo, že se na sebe nerad dívá. Ale všichni, kteří na jeho písních vyrostli, si určitě rádi vzpomenou na to, jak tehdy jejich idol vypadal. Ostatně i záběry z Letenské pláně během listopadu 1989 nás donutí k přemýšlení, kolik vody už od té doby ve Vltavě uteklo.

Speciální bonus si ovšem dokument připravil pro náctileté fanynky, které o Vladimíru Mišíkovi možná nikdy neslyšely, zato jeho syn Adam teď zdobí jejich pokojíčky na plakátech a plní paměti hudebních přehrávačů i telefonů. Zejména skvělá je scéna, kdy malý Adam děkuje tatínkovi na koncertu za to, že ho naučil nalévat whisky. Těšit se ale mohou přirozeně i na dnešního Adama, takového, jakého ho dnes znají a milují. Možná tak – trochu nechtěně – otevírá Jitka Němcová hudbu Vladimíra Mišíka úplně nové generaci. Protože, jakkoli se jeho syn věnuje trochu jinému stylu, některé romantické písně (Láska je jako večernice) Adamova otce zabrat musí.

Slepice nový hitem českých filmů
Kouzlo nechtěného se režisérce povedlo angažováním slepice, se kterou si Vladimír Mišík na své snové planetě povídá. Pták jednoznačně poslouchá, a sem tam ochutná i pivo. Protože tvůrci filmu Bába z ledu Němcovou s premiérou o pár týdnů předběhli, zdá se, že slepice Adéla nezůstane v českém filmu osamocenou hrdinkou. Uvidíme, kde se s tímhle zajímavým tvorem ještě setkáme.