Máte občas chuť pustit si z nostalgie film Rocky, ale přijde vám to málo intelektuální? Tak tady máte trochu jiný příběh o boxerovi s názvem Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Je v něm více romantiky, mnohem méně boxu a ve slušné společnosti o jeho zhlédnutí můžete mluvit bez snášení opovržlivých pohledů okolí. A je dokonce černobílý.

Severská kinematografie obecně nenabízí příliš mnoho filmů pro běžného diváka. Snad s výjimkou několika málo severských detektivek. Ale i zfilmování slavné trilogie Stiega Larssona je pro něj přece jen snesitelnější v amerikanizované verzi.

Když se ve spojení s tímto filmem ještě dozvíte, že jde o režijní debut mladého režiséra Juho Kuosmanena, který je navíc natočený – zřejmě kvůli silnějšímu uměleckému efektu – černobíle, běžný filmový konzument určitě zpozorní.

Proto se sluší hned na začátek upozornit, že právem! Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho je totiž příjemně koukatelný film, ve kterém si snad každý najde to svoje. Pro ty, kteří nejsou fanoušky boxu či sportu obecně, je tu další dobrá zpráva – i když hlavním hrdinou je sportovec, a celý příběh je o jeho přípravě na souboj o titul mistra světa, boxu je tam opravdu málo, zato citů a emocí si užijete dosyta. A pokud máte box rádi, na tenhle film o boxerovi klidně vezměte i svou přítelkyni, bude se bavit také.

Když vám láska zkříží cestu
Pamatujete na první díl Rockyho, kdy onoho průměrného boxera vyzve „neporazitelný“ Apollo Creed na souboj o pás, který v boxu symbolizuje držení titulu mistra světa? Co se začne dít? Ony nekonečné hodiny tréninku, nezměrné úsilí a absolutní nasazení? Tak nic takového tady neuvidíte. Předně jsme ve Finsku, takže onen americký patos hrdiny prostě nepotřebujeme, naopak, v severské kinematografii (a vlastně v té evropské obecně), máme tak trochu radši loosery. Ovšem pozor, Olli Mäki žádný looser není. Je to skutečný – a skvělý – boxer, který v době, kdy se film odehrává, má na kontě titul mistra Evropy. Dokonce si zaboxoval i v Praze, ale v roce 1957 skončil na mistrovství Evropy druhý. Jenže profesionální box je něco trochu jiného než amatérský. A v šedesátých letech byl rozdíl ještě větší.

Samozřejmě, každého špičkového (nebo vlastně asi každého) amatérského boxera láká změřit své dovednosti s profesionály. Mäki přešel do profesionálního ringu v roce 1962 a už po nějakých deseti profesionálních zápasech ho vyzve aktuální mistr světa Davey Moore k zápasu o titul. Vsuvka pro ty, kteří boxu moc neholdují. V tomhle sportu není žádné mistrovství světa. Když jednou získáte titul, čekáte na vyzyvatele. Obvykle během jednoho roku se musíte postavit tomu, kdo si svými výsledky v profesionálním ringu – nebo uměním svých manažerů a promotérů – řekne o šanci se vám postavit. Vítěz je mistr světa, nicméně to neznamená, že porazil všechny, ale jen toho jednoho.

A přesně tady se otevírá prostor pro Juho Kuosmanena a Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Davey Moore, který svůj titul už několikrát obhájil, vyzve v roce 1962 právě finského mistra Evropy. Přesně v tenhle moment se spouští velká show, kterou profesionální box bez debaty je. A přesně v tuhle chvíli byste čekali záběry jako z Rockyho. Jenže ouha, všechno má jeden drobný háček. Olli Mäki zjistí, že se svou přítelkyní Raijou Jänkäovou to myslí vážně. To je ale problém, protože teď by měl myslet především na zápas a nikoli na svou dívku.

Trochu více boxu by neuškodilo
Severskou školu ve svém režijním i scénáristickém debutu Juho Kuosmanen nezapře. Jde o film podle skutečného příběhu, takže vlastně ani neměl moc na výběr. Před divákem se tak na plátně začne odehrávat příběh sportovce, v němž sport nehraje hlavní roli. Nejen umělecky, ale i v realitě. Finský herec Jarkko Lahti se titulní role zhostil opravdu dobře. V jeho tváři můžeme vidět ono rozpolcení. Jasně, že chce být nejlepší. Jenže mediální a sponzorský kolotoč kolem zápasu ho vlastně strašně otravuje.

Raději by v klidu trénoval. Nebo vlastně ještě mnohem raději by trávil čas s Oonou Airolovou, která se zhostila role Raiji. Také ona do ní skvěle zapadla, záběry, kdy se jako dívka z finské vesničky ocitne v prostředí velkých sálů, luxusních restaurací a velkého světa obecně, zahraje výborně. Nejistota v jejích očích je více než uvěřitelná, vidíte, jak těžce snáší nenápadný tlak Mäkiho manažera a trenéra v podání Eera Milonoffa, který si zahrál jednu z největších postav finského boxu, Elise Aska. Tomu se pochopitelně nijak zvlášť nelíbí, že jeho svěřenec místo soustředění se na zápas utíká ke své dívce. V jedné chvíli, potom co Raija z Helsinek odjede zpět k rodičům na vesnici, vydá se Olli za ní a opustí tréninkový kemp.

Box tak vlastně v celém filmu ustupuje do pozadí. Ale nelze se ubránit dojmu, že kdyby ho tam režisér nechal trochu více, umožnil by divákům nahlédnout do skutečně náročného tréninku před klíčovým zápasem a film mohl dostat další rozměr a novou dynamiku. Takhle působí celý film přece jen trochu jako zpomalená groteska, což černobílý materiál ještě umocňuje. Je dost možné, že jde o režisérův umělecký záměr, který – jak dokazuje ocenění z Cannes i úspěch v Karlových Varech – konvenuje zejména festivalovému publiku. Jenže běžný divák by možná trochu dynamičtější střih a sem tam i nějaký ten trénink ocenil. Protože je jasné, že Olli Mäki přípravu na zápas úplně nevypustil a dělal, co bylo v jeho silách.

Něco pro dámy
Přesto si nelze odpustit drobnou poznámku. Jarkko Lahti hraje svou roli dobře, ovšem kdyby i on věnoval boxerskému tréninku trochu více času, nebylo by to na škodu. Pokud staticky stojí, ještě trochu jako boxer vypadá, ale při prvním pohybu je jasné, že toho mnoho nenaboxoval. Na druhou stranu jedna dobrá zpráva pro divačky: kromě docela pěkné přírody a romantiky ve filmu patří k boxerskému tréninku i sauna.

Většina boxerů se snaží před zápasem natěsnat do své váhové kategorie, a tak snaha zbavit se vody v těle je celkem běžná. Navíc tenhle film se odehrává ve Finsku, zemi, kde je sauna běžným vybavením každého domu. Takže pohledů na vysportované mužské tělo je ve filmu dost. A jestliže se dnes občas v kritikách objevuje fascinace mužským zadkem, v Nejšťastnějším dni v životě Olliho Mäkiho si mužské tělo užijete několikrát, ze všech stran.

Zbývá jen dodat, že Mäkimu zápas opravdu nevyšel. Rozhodčí boj o titul ukončil už ve druhém kole (z patnácti), protože soupeř finského zápasníka jednoznačně válcoval. Ale Mäki si ve stejný den s přítelkyní pořídí snubní prstýnky. V úplném závěru filmu si pak skutečný Olli Mäki se skutečnou Raijou Jänkäovou zahrají v malinkaté roli šťastný pár důchodců, který potká svůj filmový obraz při procházce po jednom z helsinských nábřeží. A vy si uvědomíte, že výhry se skrývají jinde než v ringu.

 

Film: Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Režie: Juho Kuosmanen
Scénář: Juho Kuosmanen
Kamera: J.P. Passi
Hudba: Laura Airola, Joonas Haavisto, Miika Snåre
Obsazení: Jarkko Lahti, Eero Milonoff, Oona Airola, Deogracias Masomi, Joonas Saartamo, Joanna Haartti, Mika Melender, John Bosco Jr., Olli Rahkonen, Olli Mäki
www.aerofilms.cz

 

PŘEHLED RECENZE
Příběh
6
Herecké výkony
9
Vizuální zpracování
8
Hudba
8
recenze-film-nejstastnejsi-den-olliho-makihoFilm nabízí dobře ztvárněnou psychologii hlavního hrdiny a zároveň jde o málem jeden z mála divácky stravitelných severských filmů. Box zde však bohužel ustupuje do pozadí, vyprávění je někdy až příliš rozvláčné. Střih je velmi konzervativní.