Film Nico 1988. Drogy, alkohol a vyhaslá hvězda

„Už mě nebaví vlastnit jen hudební kluby, chci být manažer,“ obrací se na zpěvačku Christinu Päffgenovou postarší muž a hned jí nabídne, že uspořádá její turné. Jenže Nico, jak zná Päffgenovou hudební svět, už ze scény před pár lety zmizela. Nechce zpívat, nebaví ji to, a navíc ji doslova sžírá drogová závislost. Film Nico 1988 je tak především tragickou črtou o tom, jak nadšení nikdy nenahradí zkušenosti.

Svou největší slávu zažívá Nico na přelomu let 1966 a 1967, kdy se spojí s legendárními The Velvet Underground. Ze téhle spolupráce vznikne jedno z nejúspěšnějších alb
kapely – The Velvet Underground and Nico. Zpěvačka se ale velmi brzy rozhodne vyrazit na sólovou dráhu. Nečekejte žádnou jednoduchou pop-music. Její songy možná připomenou českým posluchačům svéráznou Radůzu. Jsou poměrně náročné na poslouchání, melancholické a temné. Ve svých třiceti má navíc Päffgenová za sebou i úspěšnou modelingovou kariéru, nafoceno několik aktů, takže není divu, že po ní muži šílí. Mezi nimi také Andy Warhol.

Co umí drogy

Jenže v roce 1986 je to už jinak. Zpěvačce je přes padesát, žije v britském Manchesteru a silná závislost na heroinu výrazně přispívá k jejímu velmi špatnému stavu. Bez drogy už není schopná téměř ničeho, musí si „šlehnout“ i během prohlídky nového bytu. Zpívá po malých klubech, kde ale často koncert nedokončí, kombinace drog a alkoholu je opravdu nebezpečná. Andy Warhol o ní trochu drsně prohlásil: „Stala se z ní tlustá feťačka a pak se vypařila.“ Přesně v tu chvíli ji majitel jednoho z takových klubů přesvědčí, aby vyrazila ještě na jedno velké turné.

Z Paříže dále na východ. Problém je v tom, že muž je zřejmě úspěšný majitel klubu, ale s produkováním koncertů nemá pražádné zkušenosti. A Nico samotná už vlastně ani není schopna pořádně zpívat, je totiž pořád v drogovém rauši. Jak může takové turné dopadnout? Jako velký chaos a průšvih.

Přesně tohle turné popisuje film Nico 1988. Režisérka Susanna Nicchiarelliová si sama napsala i scénář. V životopisném filmu jsou zobrazeny poslední dva roky života této zpěvačky. Je z něj cítit, že Nicchiarelliová patří mezi obdivovatele Nico, a bohužel se neubránila pasti, do které se dostane řada tvůrců, pokud se propojí role režiséra a autora scénáře. Životopisné filmy, snaží-li o věrnost, mají trochu pomalý spád už ze své definice.

Přece jen každodenní život není žádná zběsilá jízda po horské dráze (aspoň u většiny lidí). Ale pustit se do něčeho tak obtížně uchopitelného, jako je špatně zorganizované turné dávno vyhaslé hvězdy, to je úkol opravdu náročný. Režisérka bohužel nedokázala využít příležitostí, které tohle turné nabízelo. Místo toho se snímek rozplývá v nic neříkajících záběrech, dlouhých přejezdech z místa na místo a neustálém – zcela
zbytečném – mudrování o ničem či troušení pouček.

A tak se věčně zfetovaná Nico snaží nějak zvládnout koncerty, což se jí povětšinou nedaří. Pro českého diváka může být zajímavý snad jen výlet za železnou oponu. V roce 1987 totiž vystoupí i v Praze. Jenže při přejezdu hranic do Československa má tehdejší pohraniční stráž poněkud divné uniformy (což by se dalo ještě odpustit) a mluví podle všeho srbsky nebo chorvatsky (to už je chyba mnohem rušivější).

Italská režisérka by mohla tyto věci umět rozlišit. Navíc se Praze (podle všeho) při natáčení štáb vůbec vyhnul. Jedna zajímavost se ale k pražskému koncertu váže. V roce 1987 nebyl zpěvaččin štáb schopen sehnat heroin. Musela tak zpívat výjimečně střízlivá. Najednou vše znělo lépe, byla to ta stará Nico. Bohužel tehdejší koncert už po první skladbě ukončila Veřejná bezpečnost (její filmoví příslušníci měli uniformy víceméně správné).

Materiál spíše na hodinový dokument

Snaha složit poctu velké zpěvačce se trochu míjí účinkem. Film postrádá něco, kvůli čemu by stálo za to na něj vyrazit do kina. Možná by bylo zajímavější rozehrát dějovou linku z něčeho jiného než právě z onoho posledního turné. Slibné náznaky ve filmu jsou. V Paříži se například setkává Päffgenová se svým synem, kterého vychovávali prarodiče jeho otce, a zpěvačka s ním ztratila na dlouhou dobu kontakt. Jenže občasné náznaky nakonec mizí do ztracena. Kdyby se z natočeného filmu udělal hraný dokument, možná by mohl být zajímavý, ale jinak má divák po více než hodině a půl v kině trochu pocit zbytečnosti.

Stejně neurčité, až téměř rozmazané jsou i herecké výkony. Hercům jako by chyběla režisérská ruka, když už jim scénář nedal do ruky něco uchopitelného. Za zmínku stojí snad jen Trine Dyrholmová v titulní roli, která dokázala tuhle zestárlou feťačku, která si ale pořád myslí, že je velká hvězda, zahrát docela uvěřitelně a zajímavě. Navíc skvěle zvládá i silný německý přízvuk, který ve své angličtině Nico měla. O zbytku ale nelze říct vlastně nic pozitivního, nikdo nevystoupí z všeobecné šedi. Snad jen italská kapela Gatto Ciliegia Contro il Grande Freddo, která se postarala o hudbu a nahrání Päffgenovčiných skladeb, si zaslouží nějaké body navíc.