Pacific Rim: Povstání slibuje podobně jako jednička skvělou akční podívanou, avšak žádnou hloubku v něm rozhodně nehledejte. I přes slibný zvrat a celkové pojetí navíc film trhají na kusy vnitřní nelogičnosti a absence některých důležitých postav předchozího dílu.

Roboti jsou vymakanější, Kaiju jsou hrozivější a děj je nesmyslnější. Asi tak by se dalo shrnout pokračování akčního trháku Pacific Rim: Útok na zemi, které se po několika odkladech způsobených problémy s produkcí a nedůvěrou v projekt jakožto celek konečně dostává na stříbrná plátna. Je vidět, že oproti jedničce se pojetí Kaiju (obřích mimozemských monster) i Jaegerů (obřích lidmi vyrobených robotů, kteří s nimi bojují) již lehce posunulo, z větší části k lepšímu.

Rozličné meče a čepele jsou tak využívány už od začátku (zatímco minule jej Gipsy Danger vytáhl až ve chvíli nejhlubší nouze, asi proto, že kdyby tak učinil dříve, vyřešil by děj moc rychle), a dokonce mají všichni Jaegeři už i nějaké reálně fungují zbraně na dálku. Jednotlivým robotům je navíc poskytnuto daleko více prostoru, takže jejich vymoženosti a bojové schopnosti můžou skutečně zazářit. Pomáhá i skutečnost, že design každého z nich je poměrně unikátní, takže se člověk při bojových scénách rozhodně nenudí.

I způsob, jakým byl film uchopen a navázán na první díl je poměrně přirozený a respektuje závěr díla předchozího. Kaiju se neobjeví hned, zabere jim to dobré dvě třetiny filmu (skutečnost, že první třetina je naplněna poměrně pomalým rozjezdem, bych nechal stranou, ze všeho, co za chvíli budu kritizovat, je to to nejmenší) a nedostanou se na Zemi jen tak, protože to scénárista zrovna potřeboval, ale díky smysluplnému a vcelku uvěřitelnému plánu.

K tomu patří i záporák, jakého by jen tak někdo nečekal, avšak který není jen figurou určenou k šokování diváka – náznaky, že by se postava (kterou z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat) mohla tímto směrem ubírat, byly přítomné už v prvním filmu, a jsou dále zvýrazněny i v pokračování.

Tím ale bohužel světlé stránky Povstání končí. Nebudu se zde vůbec zmiňovat o typickém autistickém hollywoodském humoru, jehož je sice ve filmu naštěstí poměrně poskrovnu, avšak pořád daleko více, než po čem by jakýkoliv soudný divák snad mohl zatoužit. Daleko horším prohřeškem jsou však některé absolutní nesmysly v ději. Mladé děvče neurčitého věku (patnáct? dvacet? …ále, koho to vlastně zajímá) si samo postaví (!) malého Jaegera.

Co naplat, že i v době největší slávy celého programu během války lidstva proti Kaiju jich existovalo jen několik desítek a pokud můžeme soudit z indicií obsažených v prvním filmu, byla jejich konstrukce tak nákladná, že téměř přivedla svět na pokraj ekonomického zhroucení (ačkoliv by se dalo argumentovat, že v tom hrály jistou roli i útoky nestvůr, ale to je teď jedno).

A tohle není ani zdaleka ta největší nekonzistence s jedničkou, jaké se film dopouští. Nemohu toho říci o moc více bez toho, abych prozradil důležité části děje, ale ještě jeden příklad snad nikoho nezabije. Tedy: pamatujete si z jedničky, jak jednou z důležitých součástí zápletky bylo hledání náhradního mozku Kaiju za ten, který byl při prvním driftu zničen? Tak onen zničený první mozek je, zdá se, zcela funkční ve filmu druhém. Asi zázračný regenerační element tkání Kaiju.

Samozřejmě nesmíme opomenout klasickou hollywoodskou specialitu, bez které by žádný blockbuster nebyl tím pravým ořechovým. Touto tajnou přísadou je naprosto náhodně určovaná síla některých schopností a obtížnost některých činností, jež se navíc skrze film mění podle potřeb zápletky asi tak pružně jako nahřátá chytrá plastelína. Drift (propojení myslí dvou pilotů) má být těžký.

Největším problémem programu Jaegerů v prvním filmu (a ostatně i v druhém) nebyla nikdy jejich výroba samotná, ale vždy nalézání pilotů, kteří by disponovali dostatečně silnou myslí, a navíc byli vzájemně kompatibilní, aby vůbec mohli obří roboty ovládat. Platí tato zásada o nesmírné náročnosti driftu i ve dvojce? Ale kdeže, každý si driftuje s každým, jak se jim jen zachce, trénink netrénink.

Daleko více rozum diváka urážející je pak gravitační dělo, které sice dokáže zvedat a shazovat mrakodrapy, ale zabránit malému vrtulníčku v pádu už nesvede (nebo by to možná svedlo, kdyby se to někdo obtěžoval zkusit namísto dramatického skákání a chňapání rukou).

V úvodu jsem zmiňoval, že roboti jsou od sebe jasně vizuálně odlišeni, a tudíž se jde v bojích, kde vystupují, snadno orientovat. Ach, kéž by jen bylo něco takového dopřáno postavám. Pokud přímo nechybějí (chudáček Raleigh, hlavní hrdina minulého filmu, jehož herec neměl na natáčení pokračování čas), jsou až příliš často napasovány do zcela stejných pilotních obleků, které navíc zakrývají i vlasy a tvar obličeje, takže se jen velmi obtížně rozlišuje, kdo je kdo a s kým kde vlastně sedí (nebo chodí).

Podtrženo sečteno, Pacific Rim: Povstání je film, který neurazí (pokud shodou okolností nejste vědec zabývající se narativními vědami, pak patrně dostanete infarkt z asi tak pěti úplně zbytečných a nesmyslných scén, které jsou do filmu zahrnuty asi proto, že stopáž by bez nich nebyla dost dlouhá), ale ani nenadchne. Když si člověk píchne jehlu do mozku a vyřadí si centrum pro kritické myšlení (existuje vůbec něco takového?), nejspíše si film obstojně užije. Jeho jakékoliv pitvání však je, podobně jako u hrozivých filmových Kaiju, na vlastní nebezpečí.

 

Film: Pacific Rim – Povstání

Akční/Sci-Fi/Dobrodružný/Apokalyptický

UIP – Universal, USA, 2018
Režie: Steven S. DeKnight
Produkce: Guillermo del Toro, Mary Parent, Jon Jashmi, Thomas Tull, John Boyega
Scénář: Emily Carmichael, Kira Snyder, Steven S. DeKnight, T. S. Nowlin
Hudba: Lorne Balfe
Kostýmy: Lizz Wolf
Kamera: Dnaiel Mindel
Střih: Dylan Highsmith, Josh Schaeffer, Zach Staenberg
Scénografie: Stefan Dechant
Hrají: John Boyega, Scott Eastwood, Rinko Kikuči, Charlie Day, Tian Jing, Burn Gorman, Adria Arjona, Cailee Spaeny, Rahart Adams, Dustin Clare, Karan Brar, Nick E. Tarabay, Max Zhang a další
www.cinemart.cz

 

PŘEHLED RECENZE
Příběh
5
Herecké výkony
4
Vizuální zpracování
8
Hudba
7
Martin Duřt
„Nepamatuji si knihy, které jsem přečetl o nic více než jídla, která jsem snědl, ale přesto mne utvářely.“ R. W. Emerson