Je rok 2123. Fauna i flóra vymřely a největší komoditou se stala lidská těla. Maďarský film White Plastic Sky nás sice přenáší do budoucnosti, kdy se člověk musí vzdát zásadní části svobod pro relativní bezpečí, autoři nás ale nenechají do hloubky nad podstatou nového uspořádání příliš přemýšlet a snaží se náš fokus převést na vztah ústředních postav.
Stéfan a Nora jsou manželé a snaží se vyrovnat s nenadálou smrtí nemocného dítěte. Žijí ve městě, které se stává majitelem těla každé osoby starší padesáti let. Lidská těla pak v určité hypernované podobě žijí v tzv. Plantáži přetransformovaná… ve stromy. Tento systém, z něhož člověk žijící ve městě pod plastovou Kupolí celoživotně čerpá, si pak vyžádá svou daň ve formě občanské oběti.
Systém v podstatě funguje na základě posunutých přírodních zákonů (pomineme-li, že jsou stromy páleny těsně před rozkvětem, neboť i v tomto případě zůstává příroda nepokořena a skrze jedovaté úpony mladých stromků je schopná stále vyhubit lidstvo), kdy se všichni lidé v podstatě dožívají stejného věku a v postapokalyptické pustině umožňuje početně omezené skupině prožít v zásadě kvalitní život. Komunita nevykazuje žádné sociální rozdíly nebo možnosti být jakkoli privilegovaný. Jedinou odchylkou je to, že se stáří stává v podstatě “nevýhodným pro systém”, tak mu systém předchází a tím se dá říct, že nachází východiska pro všechny. Do systému je totiž možné vstoupit dobrovolně, což nabízí jakousi společensky přijatelnou formu eutanázie.
V průběhu filmu však zjišťujeme, že se nejedná o standardní sci-fi, kde se stává člověk obětí nelítostného systému nebo techniky. Již jsem v recenzi na film Bod obnovy (2023) zmiňovala film z produkce Netflixu, V ráji (2023), kde nebylo komoditou lidské tělo, nýbrž vyměřený čas a jeho přerozdělení bylo výhradně v “kapitalistickém duchu”, zatímco ve White Plastic Sky je individuální lidská oběť ve prospěch skupiny a v zásadě ji nikdo nezpochybňuje, jelikož na ní stojí život všech lidí ve městě.
Skrze konkrétní rysy popsané společnosti nám film může připomínat starší tituly jako Soylent Green (1973), Annihilation (2018) nebo Loganův útěk (1976), avšak White Plastic Sky nabízí už hotový systém bez jakýchkoli “ale” a možností vybočení. Ústředním tématem není samotný systém a jeho (ne)přirozenost, nýbrž (ne)schopnost rozloučit se s blízkou osobou, zejména s takovou, která se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život v mladém věku. Navzdory tomu, že odchod (spíš ve formě transformace než smrti) je většinou očekávaný, Stéfan v roli psychiatra je terapií pozůstalých nadměrně vytížen. Přitom sám ve chvíli, kdy jeho žena odchází dobrovolně, není schopný se podvolit jejímu přání a poslední hodiny jejího života tráví hledáním řešení, jak proměnu vyvrátit. Na ztrátu a předčasný odchod odkazuje jakožto na ústřední téma taky opakovaná polemika o tom, jestli je Nořina eutanázie ušlechtilá, nebo naopak sobecká.
Téma i příběh by si zasloužily jistě velkolepější produkci, nicméně animace má svá zásadní pro: jednak umožňuje i malým produkcím, aby na plátně ukázaly mizanscénu, již by si nemohly ve hraném filmu dovolit, jednak dovoluje divákovi soustředit se na poselství filmu, zatímco provedení spíše upozaďuje. Je škoda, že animace spíše připomíná počítačovou hru s přiznanou kresbou a realistické prvky do ní vložené poněkud kazí dojem. V tomto případě byla využita kombinace počítačová animace ve spojení s technikou rotoskopie, již známe například z českoho Aloise Nebela (2011); znamená to, že byly použity skutečné natočené a později překreslené záběry. Autoři sami film po technické stránce označují za “zvláštní hybridní formu”. Postavy jsou díky tomu lidštější, pohybují se autenticky a nesou reálné obličejové i tělesné rysy. Navzdory tomu se nedá říct, že by vizuál byl zásadně výjimečný či podmanivý a rovněž hudba připomínala spíše herní soundtrack.
Film White Plastic Sky byl u nás k vidění na filmových festivalech v Uherském Hradišti, v Karlových Varech a poté v dalších českých městech v rámci festivalu Future Gate. Oficiální premiéra nás čeká 12. října.
FILM: WHITE PLASTIC SKY
Režie: Tibor Bánóczki, Sarolta Szabó
Scénář: Sarolta Szabó, Tibor Bánóczki
Střih: Judit Czakó
Kamera: Christopher White
Hrají: Tamás Keresztes, Zsófia Szamosi, Géza D. Hegedűs, Judit Schell, István Znamenák, Márton Patkós, Renátó Olasz
Produkce: József Fülöp, Juraj Krasnohorský, Orsolya Sipos
www.lfs.cz
