Film Řbitov zviřátek (2019) – Volný pád do náručí strachu, který si necháme líbit

Král hororu Stephen King kdysi dávno vydal Řbitov zviřátek, uznávaný horor, který se od té doby na stříbrné plátno už jednou podíval. Následovalo i neslavné pokračování, ale o tom bych raději pomlčel. O nejnovějším filmovém zpracovaní sám King prohlásil, že se mu opravdu líbí i přesto, že tvůrci se od knižní předlohy v lecčem odklonili. Byly to jen propagační řeči před premiérou „à la lákačka na lidi“, anebo se film opravdu povedl?

Kamion sem, kamion tam, rázem vás všechny vylekám

Ano, ve filmu je opravdu velké množství kamionů, a to nejlepší na nich je, že vás skoro pokaždé vyděsí k smrti. Správná kamera, načasování a hlasitá hudba dokáže proměnit obrovité tiráky v děsuplný prostředek, který s vámi v sedačce zatřese a dodá i nepříjemný pocit husí kůže. Dobrá, dost o náklaďácích.

Film zkrátka dokáže využít chvil a prostředků, u kterých by to člověk nečekal, tyto prostředky ve správném poměru skvěle zafungují na lidský faktor strachu a člověk se mnohdy lekne i přesto, že očekává, že nějaká ta „lekačka“ přijde.
Váš mozek prostě rozhodne, že se leknout musíte, ať jste připraveni sebevíc. Snímek tak bravurně propojuje lekání a napínání, že je těžké určit, co z těchto dvou složek je na filmu lepší.

Řbitov zvířátek podává klasický horor ve vyšperkovaném stylu. Hraje si s hudbou, lekacími scénami, budováním atmosféry i postavami, a divákovi se dostává nefalšovaná děsuplná jízda plná krásných hororových scén, skvělých nápadů a srozumitelných činů postav (alespoň tedy v rámci daného žánru).

Společně s hrdiny se postupně noříme do stále hlubších temnot strachu, ale i do jejich vlastního zoufalství, kdy se nechávají ovládnout svými pocity a dělají unáhlená rozhodnutí, která jsou často na úkor logiky a mohou je stát dokonce i život.

Rozumná stopáž bez hluchých míst

Film má relativně krátkou stopáž, takže se mu ani nedostává šance na zvolnění, prostě to jenom odsýpá, odsýpá… a najednou je konec a vy odcházíte z kina se zježenými chlupy, husí kůží, ale relativní spokojeností na duši a člověk odpustí i ty drobné příběhové stereotypy, které ale dovedou překvapit svérázným pojetím a provedením.

Jason Clarke působí v roli hlavy rodiny dobře. Typický tatík, který udělá pro své děti všechno. Pochválit musím i pochmurnou minulost jeho ženy, kterou ztvárnila Amy Seimetz, ta je totiž dostatečně hrůzyplná a velmi silně vykreslena a člověk si dokáže představit, jaký dopad podobný zážitek může mít na lidskou psychiku.

Při vzpomínání je divák až rozpolcen, jestli se jí má víc bát, nebo s ní soucítit při tom všem, co se v jejím smutném životě událo.
Skvělý výkon pak předvádí jejich malá dcerka Ellie, kterou hraje Jeté Laurence a já si myslím, že po téhle roličce si ji někdo další z Hollywoodu určitě velmi rychle všimne.