Saulův syn na cestě z pekla

Film maďarských tvůrců Saulův syn sliboval kvalitní podívanou, filmařsky nový pohled na holokaust a pro většinu diváků neznámého Gézu Röhriga, který, aniž by se nějak zásadně snažil, ztvárnil zajatce osvětimského koncentráku na výbornou. Svým slibům snímek dostál a pro mě osobně je to jeden z nejpozoruhodnějších filmařských počinů za posledních pár let.

Saul Ausländer je jeden z mnoha zajatců koncentračního tábora Osvětim – Birkenau, kterému byla udělena práce v jednotce tzv. Sonderkommanda. Jednotce, která se starala o „hladký“ průběh konečného řešení židovské otázky. V praxi to znamenalo, že lidé z příchozích transportů byli v rychlosti nahnáni do sprchy, zplynováni a poté spáleni v pecích. Saul bez mrknutí oka zajatcům pomáhá z oděvů, aniž by to s ním jakkoliv hnulo, poslouchá děsivé zvuky zpoza plynové komory a nakonec odklízí mrtvá těla a drhne to, co po lidech v jejich posledním zápase zůstalo. Když se však u jedné z obětí zjistí, že zplynování přežila, následně byla udušena a ponechána stranou k pitvě (Němce velice zajímala fyzická výbava těch, kteří zplynování přežili), začne se netečný Saul snažit o něco, co postrádá smysl (tedy pokud nejste ortodoxní vyznavač judaismu).

Přemýšlím, kdy naposledy se z filmu o holokaustu nesnažili tvůrci udělat doják s jasně stanovenými kladnými a zápornými postavami. Od dob Schindlerova seznamu, který je divácky velice vděčný, historicky pak ale již méně, se nám události první poloviny čtyřicátých let minulého století předkládají jaksi jednotvárně. Nemám nejmenší pochyby, že i na místě, které postrádalo jakýkoliv smysl a zdravý rozum, se odehrávaly srdceryvné příběhy. Důležité ale je, aby se nám všem, kteří jsme nezažili hrůzy druhé světové války, představovaly i ty příběhy, které zkrátka nejsou tolik „líbivé“. Saulův příběh je jedním z nich a v tom tkví jeho síla. Snímek s poměrně krátkou stopáží (107 minut) sleduje nepochopitelné jednání zoufalého muže, který neprojevuje emoce (proč by taky měl, moc dobře ví, jak jako člen Sonderkommanda skončí) a snaží se za každou cenu pohřbít syna, ke kterému ho ale, jak divák zjišťuje, nepojí krevní pouto. Saulův vztah k chlapci je nejasný a zůstává hádankou.

Něco, co se z počátku jevilo jako šílený nápad, postupně začíná nabývat na významu. Divák Saulovi fandí, hlavně jeho zarputilosti a odvaze. Možná, že si Saul přeje udělat poslední správnou věc, která alespoň v jeho očích význam má.
Herci jsou s Röhringem v čele absolutně přesvědčiví. Největší kus práce však odvedli zvukaři. Celou dobu budete se Saulem – i když snímek není ve 3D, máte pocit, že tam jste. Že stojíte kousíček od té vší hrůzy. V podstatě budete 107 minut koukat Saulovi do tváře, nebo na jeho zátylek. Scény s mrtvými lidmi v pozadí jsou rozmazané, což byl velice chytrý tah. Jednak se vám neudělá tolik zle, druhak máte pocit, že celou situaci sledujete ze Saulovy perspektivy. Denní chléb mužů Sonderkommanda – nikdy nekončící smrt – začnete stejně jako oni vnímat neurčitě, rozmazaně, jakoby se vás to vlastně netýkalo.
Z projekce jsem odcházela spolu s historikem Tomanem Brodem, který seděl řadu pode mnou. Toman Brod přežil Osvětim. Nechápala jsem, proč na to jde ještě do kina. Jelikož jsem se s ním už kdysi setkala, nemohla jsem se ho nezeptat, jak na něj Saulův syn působil. „Příliš chaosu a brutality“, řekl pan Brod. „Tohle stejně zfilmovat nejde“, dodal. Já samozřejmě nedovedu posoudit, jestli něco podobného zfilmovat jde, či nikoliv, věřím ale, že Saulův syn se pekla Osvětimi dotkl nejvěrněji, alespoň tedy z toho, co jsme zatím mohli vidět.