Film: Služebníci (2021). Poučení o tom, proč před zlem necouvat

22. 5. 2021

515

Rozhodnutí stát se knězem v roce 1980 v komunistickém Československu bylo odvahou samo o sobě. Zvlášť, když zjistíte, že i učitelé na škole jsou zapleteni se Státní bezpečností a pro zachování školy i své vlastní bezpečí jsou ochotni zradit svou víru. Černobílý film Ivana Ostrochovského je silným připomenutím, abychom před zlem neustupovali. S ďáblem se totiž nedá hrát na remízu.

Když se dnes natáčí nějaký film z prostředí klášterů či kněžských seminářů, obvykle v něm hrají nějakou roli skandály se zneužíváním dětí. Ovšem slovenský režisér Ivan Ostrochovský se rád i na „populární“ témata dívá trochu jinak. Ve svém nejnovějším filmu Služebníci se tak rozhodl nasvítit kontroverzní vztah (zejména) katolické církve k bývalému totalitnímu režimu v Československu. Silná represe, které byli všichni členové církve ze strany Státní bezpečnosti i dalších veřejných orgánů vystaveni, přivedla některé z nich až ke spolupráci s komunistickou mocí. Mnozí se snažili sami v sobě najít ospravedlnění k tomuto kroku. Přece je lepší, abychom mohli víru zachovávat a vzdělávat nové kněží, než se nechat rozprášit a zavřít.

Proč být ještě knězem

A přesně stejný postoj má i děkan a většina učitelů kněžského semináře, kam v roce 1980 nastupují dva mladí chlapci – Michal a Juraj. Brzy se ale mají přesvědčit, že snaha hrát se zlem vyrovnanou partii znamená, že dříve či později se ušpiníte. A v té chvíli jste vystaveni těžké zkoušce: pokud budete konat v rozporu se svou vírou a přesvědčením jen proto, abyste mohli zlu ustoupit, má ještě vůbec smysl věřit? A možná právě v téhle otázce je nejsilnější poselství celých Ostrochovského Služebníků. Nejde totiž zdaleka jen o kolaboraci církve s komunistickou represí, film poměrně nemilosrdně poukazuje na fakt, že zlu nemá smysl ustupovat a pokud to budeme dělat, vlastně mu je pomůžeme sílit. I když proto možná ve svých očích najdeme ospravedlnění, výsledek bude stejný. Ostrochovský zvolil k nastolení tohoto dilematu velmi dobrou formu. Ač děj samotného příběhu se posunuje jen velmi pomalu, režisérův filmový jazyk pomáhá postupně zvětšovat pocit frustrace a beznaděje, abychom si nakonec uvědomili, že opravdu nejde o konkrétní lidi, prostředí a čas. Velmi zdařile využívá k posílení této nálady černobílého filmu, kde absence barev společně s černou kněžskou sutanou dobře podtrhuje pocit jakékoli naděje a příznivých vyhlídek. Od prvních momentů filmu se začne divák cítit temně a postupem času se tento pocit jen zesiluje. Ale pozor, nejde o to, vyvolat v nás depresi. Právě naopak, tenhle zážitek nás má přimět přemýšlet, a především to východisko najít.

Proto ve svém vyprávění kromě ponuré atmosféry vhodně kombinuje scény s příslušníky StB, diskuse studentů mezi sebou i s učiteli, ale také se zdánlivě téměř lyrickými obrazy, v nichž se ovšem skrývá velmi ostrý osten (například opakující se motiv hry studentů na dvoře kláštera). A aby toho nebylo málo, dokáže vše proložit „virtuální fackou“, jako třeba záběrem zmučeného těla zavražděného tajného kněze Přemysla Coufala (zemřel v roce 1981, zřejmě po mučení StB) nebo hlasování děkana bohoslovecké fakulty na zasedání kolaborantské organizace Pacem in terris. Zkrátka příležitostí k vydechnutí Služebníci příliš nenabízejí a rozhodně za to nemůže dramatičnost děje.

Zradit, nebo zapadnout

Šťastnou ruku měl režisér i při výběru herců, zejména představitelé Michala a Juraje – Samuel Skyva a Samuel Polakovič – jsou ve svých rolích naprosto uvěřitelní. Přes poměrně těžký úkol, který před ně scénář trojice Lenkiewicz, Leščák a Ostrochovský položil, a jejich minimální filmové zkušenosti, dokáží ve svých gestech a hlavně tvářích dobře odrazit veškerý emocionální zmatek svých myslí. Brzy po příchodu na školu si totiž oba chlapci uvědomují, že se budou muset dříve či později rozhodnout – chtějí prožít zdánlivě klidný život a stát se knězi za cenu, že zradí to, čemu věří? Postupně totiž začínají chápat, jak špinavou hru hraje část církve s komunistickou stranou. Buď půjdou ve stopách svých učitelů, stanou se kněžími a zdánlivě budou moci pracovat, jenže cenou za to bude donášení, udávání a zrada těch, kteří jim budou věřit. Pokud si ale zvolí druhou cestu, nejspíše budou vyloučeni ze školy, musí se připravit na tvrdou šikanu ze strany komunistické moci, a možná je čeká i Coufarův osud.

Právě v tomhle momentě se skrývá asi nejsilnější odkaz Služebníků pro dnešek. Můžeme soudit chování některých kněžích v osmdesátých letech, to ale nejspíše nebylo Ostrochovského cílem. Ono totiž tohle couvání před zlem je mnohem aktuálnější, než by se mohlo na první pohled zdát. A film Služebníci je velmi ostrým připomenutím téhle skutečnosti.