Smrtihlav: fikce Heydrich

Při příležitosti příznačného pětasedmdesátiletého výročí atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha vstoupilo do kin nejnovější filmové zpracování této zlomové události v historii československého protinacistického odboje. Na rozdíl od svých předchůdců se však nesnaží přesně zachytit dobové skutečnosti, nýbrž na jejich základě vystavět impozantní kinematografickou podívanou, což se mu bohužel daří jen částečně.

Smrtihlav začíná velmi slibně – jeho první polovina se zcela točí kolem Reinharda Heydricha a je podána z jeho úhlu pohledu. Vykresluje obraz bezcitného člověka, jehož jediným zájmem je osobní moc a jenž se vyžívá v krutosti. Sleduje jeho mládí, kdy byl s hanbou vypovězen z německého námořnictva, jeho vstup do strany zprostředkovaný jeho nastávající ženou Linou von Osten, jeho postup skrze hierarchii rodící se říše a nakonec i jeho umístění do pozice říšského protektora.

Některé ze scén této části filmu jsou skutečně fenomenální – Heydrich vysvětlující Himmlerovi, proč by jej měl přijmout jakožto důstojníka SS, noc dlouhých nožů a nucená sebevražda velitele SA Ernsta Röhma, manželská hádka před odjezdem do Prahy…

Slibně vybudovaný úvod je však silně poškozen přechodem k druhé dějové linii sledující české parašutisty připravující se na seskok zpět do své domoviny. Jako celek nenavazuje dost dobře na atmosféru vystavěnou scénami s Heydrichem – vlastně nenavazuje vůbec, přičemž svou délkou zajistí, že se krutost nacistů pod kamarádstvím vojáků téměř zcela ztratí.

To je do jisté míry napraveno v závěrečné třetině filmu, která mísí oba děje dohromady a opět přináší věrně zpodobněný teror, jenž je nejsilnější stránkou filmu. Smrti Tří králů, cíleně vpravené do děje, skvěle podkreslují vzdor odboje, vyhlazování Lidic naopak ukazuje absurdní rozměry nelidskosti represí. Závěrečná scéna v kryptě kostela je však o pár minut táhlejší, než by jí asi svědčilo, což vede k přílišnému patosu a pravděpodobně způsobí, že divák bude mít velmi závažné problémy brát konec Gabčíka a Kubiše vážně.

Nejvíce rozporuplným je však způsob, jakým autoři Smrtihlava pracovali s historickými reáliemi. Prakticky od počátku je patrné, že hlavní motivací nebylo přinést věrné zpracování skutečných událostí, ale spíše převyprávět epický příběh československého hrdinství, volně vystavěného na základě reálné Operace Anthropoid.
Proto dochází ke značnému překreslování faktů a upravování si reality tak, aby posloužila lepší charakterizaci postav a dramatizaci děje. Heydrich osobně předává Röhmovi pistoli s jedinou kulkou a odchází za zvuku výstřelu (ve skutečnosti Röhm sebevraždu spáchat odmítl a raději se nechal zastřelit dvěma muži, kteří mu původně zbraň přinesli).

Josef Mašín starší je zastřelen Heydrichem za křiku „Ať žije Československo!“ poté, co odmítne vydat informace o parašutistech nespecifikovanou dobu před atentátem (skutečný Mašín byl nucen gestapem, aby operaci odsoudil, což však odmítl a později byl zastřelen v Kobylisích), Himmler držící Heydricha za ruku v jeho posledních minutách a v slzách dojetí přebírající desky nadepsané „konečné řešení židovské otázky“ (historicky pouze poslal protektorovi svého osobního lékaře a Heydrich nebyl jediným architektem holokaustu)…

Plynulé záběry kamery jsou skvělé, především během přestřelek, kdy pomáhají divákovi uvědomit si, jak zoufale strmý spád události nabraly, hudba funguje bezchybně. Angličtina s takzvaně českým přízvukem (a naopak čeština s americkým přízvukem) je sice poněkud směšná, ale člověk si na ni zvykne.

Ve světle těchto skutečností je tedy celkem zřejmé, co je hlavním problémem Smrtihlava – snímek předpokládá určitou znalost dobových událostí (jako ostatně každý historický velkofilm), avšak tomu navzdory se rozhoduje velkou část z nich vyhodit z okna a na jejich místě vystavět vlastní příběh, což patrně u mnohých způsobí frustrované výkřiky typu „ale takhle to přece nebylo!“
Chce–li si člověk film skutečně užít, bude muset být ochoten přistoupit na jeho hru a přijmout příběh, jenž se snaží sdělit. Je pochopitelné, že pro mnohé více historicky založené však takový přístup nebude přijatelný – a proto jim také ani nebude stát za zhlédnutí.
Film můžete vidět například v kině Lucerna, do konce června jej hrají denně.