Tak na tohle jsme tu všichni už několik let čekali. Film, na který si budou moci zajít do kina manželské páry a každý si najde to svoje. Muži, které možná budou jejich polovičky do kina tahat psím spřežením, se budou snažit možná ztotožnit s některým z protagonistů. Se zdánlivě dokonalým Danem (Martin Pechlát), svéhlavým starým mládencem Filipem (Daniel Fischer) nebo podpantoflákem Ondřejem (Tomáš Jeřábek). “Podívej se, Maruno, ta Stárková, to je úplně jak ty,” budou ukazovat na plátno. Ženy se dojmou nad tím, jak mezi všemi neschopnými individui ten Pechlát hraje toho nejlepšího manžela pod sluncem, až na drobný detail: jednou se v opilosti krapínek vyspal s náhodnou kolemjdoucí na služební cestě a ona krapínek otěhotněla. A porodila. A vychovala. Možná začnou řešit dilema, na kterou stranu se přiklonit. “Když von ten Dan lhal úplně všem, ale zároveň je přece tak hodnej!” Rovnováha kladů a záporů Pechlátovy postavy dává ženám argument: “No jasně, že mu odpustila, ale já bych tak měkká nebyla, Lojzo! Protože kdys ty udělal naposledy snídani, AHA? A vůbec, von psal dětem básničky, kdy tys naposledy psal básničky?!”
Zkrátka a dobře je snadné si představit, že u průměrného českého diváka film vyvolá určité úvahy. Ale nejdříve vysvětleme těm, kteří film ještě neviděli, z jakého rámce divácký zážitek Maruny a Lojzy vychází.
Tři vyjmenovaní mužští protagonisté vyráží z různých koutů Česka a Slovenska do Piešťan, kde se koná jejich pravidelná štace na lázeňské kolonádě a v místním hotelu. Hudební těleso “Šviháci” se svou elevator music z nějakého mně záhadného důvodu vyvolává v už tak dost fyzicky oslabených návštěvnících lázní podobnou reakci, jakou by u nich vyvolala Taylor Swift; ne že by ji znali, ale stačilo by ukázat a říct “babi, tohle jsou ti páni, co hrajou tu super muziku na náměstí” a babi si nadšeně poběží pro podpis. Poté, co dostal Dan svého levobočka Lea z náhlých a poněkud pofidérních důvodů po několik dní na výhradní starost, začalo se mi vybavovat mé dětství. Můj otec měl Kramerku a talent daleko převyšující jeho vlastní syndrom podvodníka, načež se uchýlil k podobným prasárnám. Ale složenky se samy nezaplatí, že jo.
Celý tento spektákl emocí a vzpomínek završí dosud upozaděná zápletka filmu, Danův levoboček Leo, který svým hlasitým, do mikrofonu vysloveným “chce sa mi kakať” nejenže přeruší vystoupení Helenky Vondráčkové, jejíž kryptický smysl pro sebeironii vede k tolerování použití Dlouhé noci jako pomůcky k vyměšování, ale také vystihne aktuální vnitřní pnutí všech zachycených postav, komparzu, štábu, obsluhy cateringu, náhodných kolemjdoucích, všech diváků v kinosále a kdyby byl přítomný Sókrates, jistě by se v něm jeho teze o škodlivosti umění v obci skrze normalizaci nízkých emocí výrazně potvrdily.
Nechybí samozřejmě absolutně vycpávkové sekvence zobrazující scény rozvíjení vztahu táty a syna inspirované nějakou reklamou na životní pojištění. Otec a syn v lese, otec a syn v obchodě s oblečením a tak dále. Samozřejmě podkreslené “pohodovou” hudbou, která hraje prakticky ve smyčce napříč celým filmem, jako by se báli autoři nechat pár vteřin ticha, aby diváci nedej bože zůstali na pět minut se svými myšlenkami, jež by třeba mohl film nechtěně vyvolávat. Jelikož nejsem vdaná a ani nemám kapelu nebo levobočka, soustředila jsem se na to, že v sountracku zoufale chybí ukulele, protože to by tam bylo perfektní. Ukulele a xylofon.
A teď konec ironie, protože mým cílem opravdu není cupovat autory na kousky, zvlášť ne v kontextu filmů, které v poslední době v tuzemsku vyšly a které, jak nedávno Mirka Spáčilová popsala ve svém článku, měly v průměru dvojnásobné výrobní náklady oproti ziskům. Režisér Braňo Mišík dal dohromady štáb, jenž předvedl nejlepší řemeslnou práci, jaká… no, řekněme, že stačila. Víc se nedozvíme, protože scénář nenabízel moc příležitostí, jak případný talent jednotlivých umělců ukázat. To se bohužel týká i herců. Mišík pozval do svého filmu přední i méně známé herce, ale jejich výkon v konečném důsledku působil dost srovnatelně.
Když se podíváte do autorské historie Braňa Mišíka, zaznamenáte řadu televizních seriálových dramat, většinou s velmi dobrými diváckými ohlasy. Například seriál Hnízdo (2020) přesahuje 80 % ba ČSFD i IMDB. Na obou platformách se nad 70 % dostaly také seriály Klamstvo (2023) a Vina (2025). Je otázkou, jestli Mišíkovi nesedl komediální žánr a lépe se realizuje v dramatech a kriminálkách, nebo mu zkrátka nefunguje vlastní psaní scénáře. Možná jde o kombinaci obojího. Tomu by třeba odpovídalo hodnocení Mišíkovy komedie Nikdy neříkej nikdy (2023), již kritikové hodnotili jako patetickou, klišovitou a dějově nekompaktní, ale navzdory tomu během svých prvních dní ve slovenských kinech svou návštěvností předběhla tehdejší trháky Barbie a Oppenheimer (oba 2023). Subjektivně se přikláním spíš k teorii, že Braňo Mišík je lepší režisér než scenárista. Šviháci nejenže nedávali občas smysl z hlediska návaznosti a teorie podivnosti, ale jejich dialogy byly nepřirozené a šroubované. Jde spíše o detaily, použité výrazy a fráze; kdyby takový Dan a Leo existovali, určitě by Dan Leovi nevyprávěl o “prvním polibku”, který dal své ženě, ale spíš o “první puse”. A vůbec celý příběh o chlapovi, který celá léta tají syna, se kterým se ale pravidelně vídá a kterého dostane na “hlídání”, protože se jeho maminka zasnoubí, odjede do zahraničí, onemocní… Problém není v míře podivnosti, jako v její podobě. Totéž se týká psychologie postav. Připusťme si, že muž jako Dan má právo na selhání. Ale že ve svém věku Filip ještě nevyrostl z pozice oplzlého seladona a Ondřej se pořád bojí svojí ženě nebrat telefon, to mi hlava nebere.
Otázka psaní a promítání žánrových filmů je v česko-slovenské audiovizi pořád trochu kontroverzní. Například polští diváci milují české komedie a dávají našim autorům najevo, že by se měli držet právě jich a nepouštět se do dramatu, které je zase polskou doménou. Problém je, že český divák komedie se vyvíjí a mění. Pakliže chtějí producenti na filmech vydělávat, vyžadují sázku na jistotu. Komedie inspirované stylem Marie Poledňákové se jim zdá jako snadno dosažitelná jistota. Zapomínají však, že Poledňáková točila filmy jinému publiku, než je to dnešní a hlavně: Marie byla jenom jedna.
FILM: ŠVIHÁCI
Režie: Braňo Mišík
Scénář: Anton Ondrejka, Braňo Mišík
Kamera: Juraj Chlpík
Hudba: Matúš Široký, Matej Turcer
Fotografie: NUNEZ NFE
Hrají: Martin Pechlát, Tomáš Jeřábek, Daniel Fischer, Emanuel Bugala, Jitka Schneiderová, Zuzana Kubovčíková-Šebová, Sabina Remundová, Regina Rázlová a další.
–> BONTONFILM
