Do Vatikánských muzeí z vašeho kina

Nechcete jezdit až do Říma a stát dlouhou frontu před Vatikánskými muzei, abyste si prohlédli jejich poklady? Pak je dílo Marca Pianigianiho pro vás jako dělané. Nahlédněte do obrovských sálů plných jedinečných uměleckých děl za pomoci nejnovější technologie a užijte si neopakovatelný zážitek z pohodlí sedačky vašeho oblíbeného kina.

Celým dokumentem provází ředitel Vatikánských muzeí, profesor Antonio Paolucci, jehož výklad se prolíná s dechberoucími záběry uměleckých děl. Většina stopáže je věnována konfliktu největších uměleckých soků období renesance, Michelangela a Rafaela. Divákovi je nastíněno dílo každého z nich a je proveden napříč celým jejich zápolením. Toto rivalství a zároveň přátelství dalo vzniknout nevídaným dílům. Je na divákovi, aby posoudil, který z nich je vítězem mnohaletého klání.

Viděli jsme antické sochy včetně legendárního Laokóona s jeho syny. Prošli jsme si papežovy pokoje vyzdobené Rafaelem. Dozvěděli jsme se, čí tváře se nachází na fresce Athénské školy. Nejdelší úsek byl samozřejmě věnován Sixtinské kapli a jejímu dechberoucímu stropu a fresce Posledního soudu, na kterých Michelangelo pracoval dlouhé roky. Poslechli jsme si velice zběžný příběh na téma – Proč a jak muzea vznikla. Jednotlivé sekvence proložené výrazovými scénami s atraktivním mužem považuji zcela sobecky za přínos. Hudební doprovod byl po celou dobu snad až příliš vznosný a cíleně hrál na emoce – celkový dojem však poměrně dobře doplňoval.

Na umění, tak jak je dokumentem předkládáno, je nahlíženo hlavně jako na prostředek sblížení se s Bohem a snaha o napodobení jeho dokonalosti skrze umělecká díla. Víra jako taková je s vatikánskými sbírkami úzce spjatá, není se tedy čemu divit. Muzea byla založena v roce 1503 tehdejším papežem Juliem II. Od té doby se stále rozrůstají a v současnosti je za rok navštíví přes 5 miliónů lidí.

Na konci filmu vám profesor Paolucci řekne, že muzea musíte procházet v klidu a vlastním tempem. To je možná důvod, proč mi film připadal často rozvleklý. Informace podávané divákům byly povšechné a často všeobecně známé. Můžu vinit jen svá přehnaná očekávání, ale doufala jsem, že když už nahlížíme takzvaně za oponu, dozvíme se víc. Vzhledem k rozsáhlosti a bohatosti muzeí, které zahrnují od antického umění Řecka a Římu také sbírky etruského či egyptského umění, desetitisíce malířských děl a soch, kartografické sbírky a mnohé další, byl film chudý. Samotným záběrům ale nemám co vytknout. Detailní, ostré jako čepel. 3D technologie povznesla celý zážitek opravdu do jiné dimenze – jednotlivé postavy vystupovaly z obrazů, sochy ožívaly. Divák měl pocit, že stačí natáhnout ruku a běžně vzdálené umění bude mít na dosah.