Film Velké dobrodružství Čtyřlístku (2019). Zpět na plátně a blíže původní poetice

Uplynulo už pár let od doby, co se na filmovém plátně poprvé objevila čtveřice postav ze zřejmě nejpopulárnějšího českého komiksu Čtyřlístek. Tentokráte prožívají Fifinka, Myšpulín, Bobík a Pinďa hned čtyři velká dobrodružství, ze kterých je poskládáno jedno Velké dobrodružství Čtyřlístku. Rozdělení do kratších příběhu, podobně jako původní komiksy, dělá snímek přístupnější i pro menší diváky, ale zároveň mu celkově dodává větší dynamiku, kterou ocení dospělí.

Očekávání od snímku Čtyřlístek ve službách krále byla velká, tvůrci se do něj pustili s plným nasazením, a dali populárním kresleným příběhům moderní 3D podobu a delší příběh. Jenže nakonec přijetí u diváků nebylo z nejoslnivějších, jako by tohle všechno tak trochu ubralo na kráse původní předloze. Po relativně dlouhých šesti letech se Čtyřlístek vrací na filmová plátna znovu, tentokráte ale s pokusem vrátit se ke kořenům. Ostatně tahle čtveřice žijící v městečku Třeskoprsky slaví neuvěřitelné padesátiny a jejich tvůrce, výtvarník Jaroslav Němeček, ještě o čtvrtstoletí více.

Návrat ke kořenům

Snad proto se rozhodl splnit si sen a udělat snímek podle svých představ. Místo supermoderního realistického zobrazení se film Velké dobrodružství Čtyřlístku vrátil k 2D zobrazení a klasické animaci. Možná působí trochu retro, ale díky tomuto přístupu může být Čtyřlístek přesně takový, jaký ho již několik generací diváků má rádo, a neustále se k němu vrací.

Ostatně sami tvůrci přiznali, že právě přístup umožnil aktivní zapojení Jaroslava Němečka do procesu tvorby a mohl pravidelně sledovat vizuální stránku snímku. Postavy na plátně jsou konečně opravdu podobné těm v papírovém komiksu, což je rozhodně ku prospěchu věci.

Použití klasické animace spolu s prací s několika vrstvami skutečně připomene zlatý věk českého animovaného filmu. Samozřejmě, že výsledek nepůsobí tak realisticky, jako je tomu u moderních snímků, ale tahle nálada ke Čtyřlístku mnohem více ladí.

Animátoři si s vrstvami umně hrají, a tak máme skutečně pocit, jako bychom nesledovali film, ale papírový komiks, jenž se z ničeho nic začal odehrávat před našima očima. Jako když se při čtení jenom zasníte a najednou postavy vystoupí z papíru a začnou se samy hýbat a mluvit. Přesně tak, jako to umí i v dětském světě.

Putování Máchovým krajem

Najít dnes někoho, kdo ani jeden z 666 publikovaných příběhů téhle roztodivné čtveřice nezná, by asi bylo těžké. Je také všeobecně známo, že předobrazem Třeskoprsk jsou severočeské Doksy ležící na břehu Máchova jezera. To v komiksu i novém filmu vystupuje pod svým původním názvem Blaťák, nedaleký Bezděz se jmenuje Bezzub, a pozorný – asi spíše dospělý – divák rozezná mnohem více severočeských dominant.

Film tak může být dobrým lákadlem, aby se vzájemně dospělí i dětští diváci inspirovali k nějakému výletu po stopách zvířecích hrdinů. Jistá snaha poučovat, vzdělávat a vychovávat ke Čtyřlístku přirozeně patří. Ve filmu je to podobné, naštěstí momentů, kdy je moralizování viditelně násilné je ve Velkém dobrodružství Čtyřlístku minimum. Dospělý divák se možná občas zarazí, děti si ale nejspíše ničeho nevšimnou. Navíc v naprosté většině případů jsou tyto apely velmi nenásilné a přirozené.

Na rozdíl od prvního filmu se tvůrci rozhodli vrátit ke kořenům také v délce příběhů. Ačkoli k tomu napomohla spíše náhoda. Původně totiž vznikaly krátkometrážní snímky jako uvítací trailery do chystaného muzea Čtyřlístku v Doksech. Jeho otevření bylo ale zatím odloženo, a tak nakonec tvůrci spojili celkem čtyři krátké příběhy do jednoho filmu. Vzájemně je propojili vzpomínáním jednotlivých hrdinů, kteří se sejdou u ohníčku na zahradě a vyprávějí si o dobrodružství, která prožili. Každý z nich vypráví jeden ucelený příběh. Nutno říci, že to bylo skutečně šťastné řešení.

Na rozdíl od amerických komiksů, u nichž někdy jeden příběh zabírá celý sešit, jsou totiž příběhy Čtyřlístku mnohem kratší. Jsou to epizodky na pár stránek. Právě přibližně patnáctiminutový formát umožnil příběh přiblížit stylu papírové předlohy. Jakkoli jsou filmové příběhy přece jen o něco delší než ty papírové, jsou dostatečně krátké, aby se dynamika vyprávění papíru blížila.

Tenhle formát je nejspíše mnohem přirozenější i pro malé diváky, kterým umožňují předěly a povídání u ohně na chvíli uvolnit pozornost a soustředění. Prostě si chvíli odpočinou a pak se mohou dychtivě vrhnout na další přicházející vyprávění. Ale i dospělý divák musí tento formát ocenit, kratší příběhy mají přece jen lepší spád, téměř z nich mizí hluchá místa, a tak – i když nejste úplně skalním fandou praštěné fenky, kocoura, zajíce a prasete – uběhne snímek v kině poměrně svižně.

Dobře zvolené hlasy

Ve srovnání s původním Čtyřlístkem ve službách krále došlo také k přeobsazení poloviny „hlasů“. Titulních rolí se ujali Tereza Bebarová jako Fifinka, Jiří Ployhar mluvící za Myšpulína, Jan Maxián v roli Pindi, Bobíka pak nadaboval Bohdan Tůma.

Ačkoli tak Čtyřlístkoví hrdinové přišli o své hlavní hvězdy (Ivana Trojana a Ondřeje Brzobohatého), nelze se ubránit pocitu, že to bylo rozhodně ku prospěchu věci. Přes nezpochybnitelné umění obou zmíněných herců, výkon nové čtveřice je velmi dobrý a hlasy k postavám pasují o dost lépe.

Role vypravěče se podmanivým hlasem zhostil Miroslav Táborský a společně s Jiřím Lábusem se do příběhů Čtyřlístku vrací také Kazimír Zádrhel. Tahle negativní postava se poprvé objevila již v těch úplně prvních sešitech, ale pak se na nějakou dobu odmlčela. Ve filmu dostává opět prostor a roli hlavního padoucha. A jestli něco Jiří Lábus opravdu umí, pak jsou to právě padouši.