Žil rychle a poměrně krátce. Přesto se stihl zapsat do srdcí mnoha diváků nejen v Rusku, ale i mimo něj. Jako skvělý dramatický herec, ale hlavně jako písničkář. V rámci filmového festivalu Nový ruský film se na plátna českých kin vrátil také snímek Vysotskij. Aspoň, že jsem živ. Scénář k němu napsal Vysotského syn Nikita. Nejde sice o biografický film, byť události zde popsané se skutečně staly.

Uvedení snímku v Praze a Olomouci v rámci festivalu Nový ruský film podpořil svou přítomností i scenárista Nikita Vysotskij, který se na filmu o svém otci podílel i jako producent. V tandemu s Milanem Dvořákem, autorem překladů mnoha Vysotského písní a básní, dali publiku možnost přiblížit se k hlavnímu hrdinovi ještě o kousek více, než to umožnil film. V případě Vysotského syna nejde jen o fyzickou podobu s otcem, ale zejména při recitaci poezie máte pocit, že legendární postava ruské folkové scény stojí přímo před vámi.

Skvělé verše Milana Dvořáka umožní zase pochopit kouzlo Vysotského písní i těm, kteří rusky neumějí. Uvedení snímku Vysotskij. Aspoň, že jsem živ nemohlo pro českou kulturní scénu přijít v lepším okamžiku. Vždyť jen před pár dny přebral Jaromír Nohavica v Kremlu od Vladimíra Putina Puškinovu cenu, mimo jiné i za hraní několika Vysotského písní v Česku. Překlad u většiny z nich má na svědomí právě Milan Dvořák.

Málem posledních pět dní

Samotný film není dokumentem či biografií. Nicméně základem scénáře se stala historka, kterou Nikitovi Vysotskému vyprávěl jeden z otcových přátel asi 10 dní poté, co srdce téhle osobnosti dotlouklo definitivně.

Přitom moc nechybělo k tomu, aby se tak stalo už o rok dříve, v daleké Buchaře, městečku nacházejícím se v Uzbecké sovětské socialistické republice (tehdy byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu). V létě 1979 je již Vysotského srdce velmi slabé a lékaři mu doporučují hospitalizaci.
On se zatím snaží získat cestovní pas, aby mohl vycestovat do Paříže za svou manželkou Marinou Vlady. Má v plánu se zde nechat operovat.

Zároveň ale přislíbil koncerty v Uzbekistánu. Stojí proto před rozhodnutím, zda odřekne koncerty a pojede se léčit, nebo dodrží závazky. „Pokud odjede do Uzbekistánu, už se odsud živý nevrátí,“ snaží se lékař přesvědčit Vysotského rodiče, aby souhlasili s nedobrovolnou hospitalizací svého syna.

Ten se snaží bolesti a nepříjemné pocity zahnat alkoholem, cigaretami, a především stále větším množstvím drog. Ví, jak moc riskuje. Ale práce je pro něj to hlavní. Proto sedá i se svými druhy do letadla.

Tou dobou se dostává do hledáčku KGB, které je trnem v oku jeho vzrůstající popularita i občasné protirežimní narážky.
Ukazuje se navíc, že v tehdejším Sovětském svazu funguje zvláštní systém, kdy se pořádá kromě jednoho oficiálního i několik koncertů na černo. Zisk z nich si pak rozdělí zasvěcení pořadatelé s účinkujícími. Že se to tajné policii nelíbí, je nabíledni.

Něco takového chystá i Vysotskij, KGB naverbovala jednoho z pořadatelů, a tak přichystá pas. Aby toho nebylo málo, Vysotskému se v Buchaře udělá špatně, většina drog ale zůstala v Moskvě. Mladičká milenka Tatiana Ivleva je tak musí přivézt. Odposlechy ale akci prozradí hned na začátku.

Osm minut od smrti

První koncert ještě Vysotskij zvládne, během druhého již není schopen ani stát, natož zpívat. Přesto jeho větší část stráví vyprávěním příběhů. Dávka drog, které právě dorazily, na chvíli pomůže. O několik hodin později jej ale Tatiana najde ležet bezvládně na zemi.

Dlouhé snahy o resuscitaci nikam nevedou, zdá se, že Vysotskij opravdu zemřel. Až
po – údajně – osmi minutách se podaří vrátit jej do života dávkou adrenalinu do krční tepny. Nikdo v té chvíli netuší, že dostal navíc přesně rok života.

Snímek Vysotskij. Aspoň, že jsem živ mapuje události, které se staly během pouhých pěti dní. To je při stopáži 128 minut trochu varující.

Navíc děj na první pohled nijak strhující není, film o tom, jak zpěvák cestuje na koncert? Ve skutečnost ale nemá divák v kině téměř šanci se od plátna odtrhnout. Atmosféra je natolik elektrizující, že má snímek neuvěřitelný spád (vzhledem k tématu, samozřejmě).

Hodně tomu napomáhá charisma samotného Vysotského. Jeho postavu měl původně ztvárnit sám Nikita, nakonec ale dostal – zejména kvůli vhodnější výšce – přednost Sergej Vitaljevič Bezrukov.
Nutno podotknout, že to byla skvělá volba, protože v roli Vysotského předvádí skutečně výborný výkon. Zejména ve chvílích, kdy zborcený potem stojí na pódiu, se zdá, že má smrt skutečně na jazyku. Autenticitě napomáhá hlas Nikity, který si zejména při zpěvu Bezrukov „vypůjčil“.

Výraznou roli ve filmu dostává také Andrej Igorevič Smoljakov. Hraje kapitána KGB Viktora Bechtěva, který velí celé operaci kolem Vysotského pobytu v Uzbekistánu. I jeho akce je plná zvratů, okamžiků, kdy se zdá, že má vše v rukou, i těch, kdy se plány sesypou jako domeček z karet.

Všechny tyto okamžiky hraje Smoljakov bravurně, s lehkou odtažitostí, která jen zdůrazňuje emoce uvnitř. Zbytek postav působí trochu ploše, zejména Vysotského společníci nedostávají tolik prostoru. Obě hlavní postavy ale snímek bez problémů utáhnou. Drama vlastně trvá až do posledních sekund snímku, a tak na odchod z kina divák rozhodně nepomyslí.

 

Film: Vysotskij. Aspoň, že jsem živ

Režie: Petr Buslov
Scénář: Nikita Vysockij
Kamera: Igor Griňakin
Hudba: Ruslan Muratov
Obsazení: Sergej Bezrukov, Oksana Akiňšina, Andrej Smoljakov, Ivan Urgant, Andrej Panin, Maxim Leonidov, Julija Polubinskaja, Alla Pokrovskaja, Vladimir Zajcev, Anna Ardova, Jurij Lachin, Vladimir Kapustin, Světlana Kolpakova, Konstantin Strelnikov, Igor Černevič, Irina Bjakova, Jelena Medveděva, Vladimir Bolšov, Dmitrij Astrachan, Furkat Faizijev, Sejdulla Moldachanov, Karim Mirchadijev, Fachriddin Šamsematov, Sergej Šakurov, Rašid Tugušev, Jelena Papanova, Šuchrat Irgašev, Jevgenij Jermakov, Anna Polupanova
www.novyruskyfilm.cz

PŘEHLED RECENZE
Příběh
10
Herecké výkony
9
Vizuální zpracování
8
Hudba
10