Whiplash: krev, pot a geniální J. K. Simmons

Možná bylo toho večera v kině Lucerna něco ve vzduchu, ale ať se snažím, jak chci, nemůžu si vzpomenout, že by mě za posledních pár let nějaký film nadchnul tak jako Whiplash.

Čím se Whiplash vymyká? Filmů o hudebnících je spousta, ale málokterý z nich je skutečnou oslavou hudby. Filmy, jako třeba Walk the Line (2005), I’m Not There (2007), Velvet Goldmine (1998), nebo Ray (2004) vám nabídnou více či méně zajímavý pohled na život hudebních legend. Crazy Heart (2009), Inside Llwelyn Davis (2013) a řada dalších, nastiňují, jak ošidné může hudební řemeslo být. Whiplash hledá dokonalý tón, je to také variace na Bukowskiho hlášku: „Find what you love and let it kill you“.

Mladý bubeník Andrew Nieman (Miles Teller) studuje na jedné z nejprestižnějších konzervatoří v USA. V hlavě to má srovnané, nechce nic míň, než být druhý Buddy Rich. Že talent nestačí, mu denně dává najevo jeho učitel Terence Fletcher v podání J. K. Simmonse. Fletcher není ten typ vlídného učitele jako třeba pan Miyagi z Karate Kida. Kdyby gestapo hledalo dirigenta do své jazzové kapely, Fletcher by byl horký kandidát. Své studenty buzeruje, ponižuje a kdo není hudební nadčlověk, ten ho nezajímá.

Whiplash je jedna velká jízda. Střih je přesný jako Andyho údery paličkami. Scénář je pro mě osobně na celém filmu to nejzajímavější. Simmonsovy hlášky by se daly tesat do kamene. Hudba se bude líbit i těm, co považují jazz za sprosté slovo. No a konečně herecké výkony. Oceňuji takřka nulovou přítomnost provařených tváří. Miles Teller mi něčím připomínal Stalloneho v Rockym, tichý týpek s kamenným výrazem, kterému to celkem věříte. Whiplash by ale ztratil dost ze svého kouzla, kdyby se v něm nepředvedl Simmons, který byl vždy hercem zejména vedlejších rolí. Jeho Fletcher je geniální od minimalistické mimiky až po rozmáchlá gesta. Budete ho nesnášet a zbožňovat zároveň.

V době, kdy budete tento článek číst, ceny Akademie už budou znát své vítěze. Simmons je nominovaný za herce ve vedlejší roli, Whiplash má pak dále nominace za střih, zvuk, film a scénář. Ne, že by Oscaři vypovídali o skutečné kvalitě filmu, ale Whiplash o kvalitě rozhodně vypovídat může. Na nic si nehraje, nepřehrává a i když možná budete mít chvílemi pocit, že hra kočky s myší je až příliš vyhrocená, nijak vám to zážitek nenabourá. Falešné tóny jsou vyloučeny. Whiplash má totiž na rozdíl od většiny filmů s hudební tematikou zajímavý děj a dokonce i „zvrat“.

Já si cestou z kina podupávala do rytmu, který mi zní v hlavě ještě teď. Doma jsem pak bouchala vařečkou do hrnců a byla nesnesitelně otravná. Jo a konečně taky vím, co si mám představit, když se řekne „vyklepanej jak jazzovej bubeník“.