Hastrman. Poetické drama o lidském obojživelníkovi, nespoutané romanci a křehké přírodě

Romantický ekothriller Hastrman, inspirovaný stejnojmenným románem, je příběhem o vzbouřených citech a lidské podstatě. Od předlohy se odlišuje v mnohém, přesto svou pozornost nezužuje pouze na živelný milostný příběh.

Celovečerní debut swingového hudebníka, herce a divadelního režiséra Ondřeje Havelky je filmovou adaptací zeleného románu Hastrman oceněného Magnesií Literou. Mnohovrstevnatý román autora Miloše Urbana však není snadnou látkou ke zpracování. Proto si také režisér Ondřej Havelka z knihy vytáhl pouze první část odehrávající se v devatenáctém století. Hastrman, alias baron de Caus, v podání Karla Dobrého se vrací se svým sluhou (Jiří Lábus) zpátky do rodného kraje.

Barona tam hned po příjezdu uhrane svou krásou a nespoutaností rychtářova dcera Katynka, která má však už více nápadníků. S baronem se do pomyslného souboje o Katynku pouští proti pohanství bojující farář Fidelius a pokrytecký učitel Voves. Čím více se hastrman ke Katynce přibližuje, tím urputněji musí bojovat sám se sebou a se svojí živočišností.

Milostný příběh dvou živlů

Spoluautoři scénáře Ondřej Havelka a Petr Hudský byli nuceni z více vrstev románu vybrat nitky nosné pro film. Proto bylo ve snímku upozaděno několik motivů v románu přítomných, které film zjednodušují do jedné linky. Té dominuje milostný příběh dvou hlavních postav odehrávající se na pozadí doby romantismu a života venkovanů.
Hastrman balancuje na hranici mezi lidskostí a zvířecím pudem pocházejícím z jeho vrozené záliby pro podvodní svět.

Obnovuje rybníkářské panství svých předků, obhajuje osvícené ideály a trestá lidskou pošetilost a nadutost. Baron de Caus je nadpřirozená bytost, která se však nezbavila lidských slabostí. Katynce propadá s lidskou vášní, zároveň je ale stravován syrovou touhou vedoucí k tragédii. Nevyzpytatelná Katynka jako by vzbuzovala v mužích jejich animalitu. Kromě hastrmana její divokosti podléhá i farář, který kvůli ní neváhá překročit hranici vytyčenou svým kněžským slibem.

Osobitá ironie jako další rovina

Autoři snímku do titulních rolí obsadili filmově málo známé tváře. Herci mají v některých gradujících scénách často výrazné, až divadelní polohy. Hlavní hvězdou snímku je nepochybně Karel Dobrý, který vládne celému filmu. Výrazem tváře dokáže vyjádřit i ty nejmenší detaily hastrmanova charakteru a typově se do role hodí. Za Karlem Dobrým herecky nezaostává ani Simona Zmrzlá v roli Katynky. Mezi herci vyčnívá i výkon zkušeného Jiřího Lábuse, jehož role do příběhu vnáší místy ironický nádech a humor.

Jako ironický příběh o láskou poblázněném aristokratovi vidí film i sám režisér Havelka, oproti románu Miloše Urbana je právě proto napětí v příběhu shazováno humorem, typickým právě pro Havelku. Vtipné momenty snímku dodávají nadhled a obohacují dramatickou zápletku o další rovinu. Ondřej Havelka se přes velký rozptyl svého talentu dokáže zaměřit na detail, což Hastrmana odlišuje od tuctových love story a dodává filmu na kvalitě.

Důležitou roli v celovečerním snímku hraje krajina, která dává příběhu charakteristickou atmosféru. Kamera se v podání oceňovaného Diviše Marka soustředí právě na severočeskou přírodu, v devatenáctém století ještě netknutou. Pomalé, statické záběry doprovázené melancholickou hudbou ve filmu tématizují přírodní, ekologický aspekt, jinak upozaděný hlavní zápletkou.

Lidová tvorba působí uměle

Vedle táhlých záběrů kamery se tvůrci pokusili vykreslit dobovou atmosféru romantismu i lidovými zvyklostmi a rituály – například pohanskými obřady odehrávajícími se na zelených loukách i u temných rybníků, nechybí ani lidové písně.

Abesence autentičnosti lidové tvorby zesměšňuje některé scény s až pohádkovými motivy a narušuje stupňující se napětí. Na druhou stranu se hudba objevuje i ve formě doprovodu vizuálních záběrů krajiny, kdy často akcentuje syrovost scén a podtrhuje propracovanost děje. Hastrman, na první pohled jednoduchý milostný příběh o lidských slabostech a vrtoších, je zároveň svědectvím o české krajině a folklóru. Přestože Havelkova prvotina působí někdy nedomyšleně, jindy příliš strojeně, má pevný celek a nebojí se vystoupit z davu.