- Reklama -

Umělecký soubor Laterna magika zprostředkovává děj za použití rozličných prostředků, nejčastěji multimediální projekce v kombinaci s pohybem na jevišti. Mnohdy sledujeme propojení různorodých žánrů. Výsadní postavení tance a baletu doplňuje činohra či pantomima. Zásadní pro inscenace Laterny magiky je, že jsou vždy originálními autorskými díly určenými přímo a pouze pro tento soubor. Jednou z nich je i Human Locomotion dua SKUTR.

Human Locomotion Marek Daniel foto Marek Volf

Eadweard Muybridge byl velkým vynálezcem na poli fotografie. Díky jeho úsilí vznikl zoopraxiskop – předchůdce kinofilmu. Zoopraxiskop promítal na plátno fotografie nalepené na kotouči, kterým se otáčelo pomocí kliky a výsledná projekce budila zdání pohyblivého obrazu („pionýrského“ filmu). Co jej ale opravdu proslavilo, byla chronofotografie – fotografický záznam rychlého pohybu.

Těmito snahami zachytit nezachytitelný a lidským okem nepozorovatelný moment se začal zabývat na základě sázky, kterou uzavřel Leland Stanford. Ten se vsadil, že při cvalu koně nastane okamžik, kdy kůň má všechny čtyři nohy ve vzduchu. Důkaz, kterým se zabýval mezi lety 1873-1878, mu vynesl slávu, ale zničil život: Eadweard Muybridge se roku 1872 oženil s o jednadvacet let mladší Florou. O rok později však, se Stanfordovou finanční podporou, postavil ateliér a začal se zabývat snímáním pohybu koně. Mladá, nevybouřená žena si samozřejmě našla milence – majora Harryho Larkynse.

Muybridge později nalézá dopis své ženy adresovaný Larkynsovi, v němž sděluje, že nemá jiné volby, než pojmenovat své čerstvě narozené dítě Harry. Roku 1874 Muybridge Larkynse vyhledá a se slovy: „Dobré odpoledne, majore, mé jméno je Muybridge a zde je odpověď na váš dopis mé ženě,“ jej zastřelí. V soudním procesu je zproštěn viny – šlo o důvodné zabití. Flora se s ním rozvádí a zanedlouho umírá. Muybridge se ponořuje ještě více do práce a konečně nalézá tolik vytoužený důkaz „koňského letu“ – chronofotografii.

Human Locomotion foto Hana Smejkalová 2

Divadelní inscenace dua SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) se zabývá právě tímto střetem mezi Muybridgovým osobním a profesním životem. Titul hry, Human Locomotion, spojuje názvy dvou jeho nejslavnějších fotografií – Animal Locomotion a The Human Figure in Motion. Představení je sledem choreografií, které jsou mezi sebou odděleny výstupy herců. Naopak výstupy herců jsou dotvářeny choreografiemi a celé to spolu hezky ladí.

Nejvýrazněji toto vzájemné propojení působí ve scéně, v níž se Muybridge setká s Larkynsem. Herci proti sobě beze slova stojí a na rampě nad nimi probíhá boj-tanec, který nápadně připomíná Muybridgovu sérii fotografií s názvem Boxing. Mohlo by se zdát, že herci nemají mnoho prostoru k hraní. Nemají téměř žádný text, postava majora dokonce vůbec žádný. Herci však divákovi zprostředkovávají charakter a rozpoložení postav i beze slov. Zde je třeba zmínit především Zuzanu Stavnou.

Její Flora působí jako rozverné, nedospělé děvče, což je v přesném kontrastu k vyzrálému čtyřicátníkovi Eadweardovi. Když jí manžel zakáže chodit za ním do nově postaveného ateliéru, kde tráví veškerý čas, přejde Stavná až na samý kraj jeviště, nadechne se a vy čekáte. Teď. Teď přijde srdceryvný monolog o životním zklamání, o nenaplněné lásce, o všem a o ničem. Ale ona začne zpívat! Píseň Johnnyho Cashe „You are my Sunshine.“ A v tom refrénu, v něm to všechno je. „You are my sunshine, my only sunshine. You make me happy when sky is grey. You never know dear, how much I love you. Plese don’t take my sunshine away.“ Přes sladký obsah slov je v hlase znatelná hořkost, zoufalství.

Tento nesoulad obsahu s výrazem umocňuje divákem vnímané emoce. Ale jen na chvíli. Pak jakoby kolem prolétl motýl a z Flory je zase to malé, chichotající se děvčátko, které odmítá dospět. Řešení svých smutků najde Flora v majoru Larkynsovi. Muybridge cosi tuší a odveze ženu na venkov (zde jsem se musela smát replice Marka Daniela: „Na divadle se to dělá tak, že se herečka přesune z bodu A do bodu B a změní se osvětlení. Hlavně, aby to nezjistil ten idiot Larkyns.“). Záhy nalezne Flořin dopis majorovi, v němž mu sděluje, že dítě, které porodila, je jeho. Následuje zastřelení Larkynse. Celá scéna je ve slow motion – zpomalené zachycení rychlého sledu událostí, přesně jako chronofotografie. Celou hru uzavírá soudní proces, kdy byla uznána fotografova nevina a jeho opětovné ponoření se do práce.

foto Marek Volf 7950

Hra, svou převahou choreografií a úsporou verbálních projevů herců, byla náročnějším kusem, což bylo dáno i tématem – příběh Eadwearda Muybridge rozhodně není důvěrně známou klasikou, která by byla vryta v srdcích diváků již od střední školy. Přesto, či právě proto, jsem inscenaci shledala zajímavou.

 

Divadlo: Human Locomotion

Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Choreografie: Jan Kodet
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Jana Morávková, Jakub Kopecký
Hudba: Petr Kaláb
Projekce: Lunchmeat, Jakub Kopecký
Autoři fotografií: Hana Smejkalová a Marek Volf
Asistenti choreografie: Zuzana Hrzalová, Pavel Knolle
www.narodni-divadlo.cz

PŘEHLED RECENZE
Režie/Dramaturgie
10
Zpracování
10
Výprava
10
Herecké výkony
10